Článek
Kdo nezažil nevyžádanou výchovnou intervenci od náhodného přihlížejícího, postávajícího, kolemjdoucího, spolunakupujícího či spolucestujícího, jako by nežil.
Nejoblíbenější poznámky
- Nezlob, jinak si tě odnese čert. A taky - Pokud nepřestaneš zlobit, odnesu si tě domů já. Je otázka, co z toho by bylo horší.
- Nechej toho. Ty tak trápíš maminku? Maminka se na tebe bude zlobit, maminka bude smutná, maminka tě nebude chtít. Může tam být řečeno cokoliv, cokoliv, cokoliv.
- Taková velká holka a ... dosaďte si. Jezdí v kočárku, nosí se v nosítku, má dudlík, brečí a spol. Je to vždy proneseno směrem k "zaostalému" dítěti, ale víme, že poznámka cílí na neschopného rodiče.
- Ale no tak, kluci nebrečí.
- Není jí zima? Není mu horko? Nemá hlad? Měla byste jí dát čepičku. Chudáčku, maminka ti nedala ani ponožky.
- Může v tom nosítku dýchat? Neměl by mít normální boty? (Místo capáčků v létě např.)
No je toho dost, kniha by se o nevyžádaných dobrých radách dala napsat. Když jsou míněny dobře a nikoho vyloženě neshazují a dítě neděsí, v pohodě, proč ne, jsme jenom lidi, většinou jde o obavy plynoucí z generačního nepochopení, a to je vcelku pochopitelné. Ale pokud jde o usměrňování cizího dítěte, zvlášť řeší-li aktivně situaci rodič, nedělejte to.
Proč to nemá smysl?
Já vám rozumím, fakt. Vidíte rozcapené děcko a když už toho rodič není schopen, chcete mu aspoň vy ve vší slušnosti udělit životní lekci, uvést ho do reality, ukázat mu, jak to doopravdy chodí. Ale ráda bych jednu otázečku. Co si myslíte, že se stane? Pokud nevíte, ráda vás uvedu do reality já, protože hrozí pouze dvě možnosti.
- Nestane se nic, dítě vás má na háku. To je pro rodiče ta lepší možnost. Dítě dál pokračuje v nějaké vám nelibé činnosti a rodič se na vás falešně usmívá a myslí si svoje.
- Děcko dostane hysterák. Takže pokud předtím zpívalo na celou tramvaj nebo se dožadovalo rohlíku (dneska spíš tabletu), bylo to pouze nepatrné polechtání bubínků oproti tomu, co přijde. A to znamená? Že jste ho nevychovali, nedošlo k žádné proměně charakteru nebo aspoň chování. Naopak jste situaci pravděpodobně ještě zhoršili, a navíc pěkně naštvali rodiče, protože věřte nebo ne, ani jemu není příjemné, jak spratkovsky se na veřejnosti jeho ratolest chová. A když se dostane miláček do úplného amoku, možná rodič z tramvaje vyskočí zoufalstvím a uřvance budete mít na krku vy. Tak bacha.
Možná by bylo krásné, aby dvouleté dítě scvaklo paty, omluvilo se a začalo si počítat prstíky a opakovat barvičky, ale musím vás zklamat. Taková dnešní generace není. A dost možná nebyla ani ta před ní a ani ta před ní.
Výchova je něco jiného
Výchova je proces, cesta, směr. Je dlouhodobá a konzistentní. Výchova je každodenní trvání na tom, že se boty uklízí do botníku, že se říká dobrý den a děkuji, že špinavé prádlo patří do koše, že když někomu ublížím, tak se mu omluvím atd. atd. Není to jako hodit bombu. Takhle to prostě nefunguje. Takže pokud se dítě v obchodě vzteká, nejspíš to vy svou chytrou poznámkou nezachráníte. A že se nemá vyhrožovat něčím, co nesplníte, jakože třeba přijde Polednice, to je jedno ze základních pravidel výchovy.
Někdy to jinak nejde
Ale abych tady nesnižovala výchovné dobročinné jednání dobrých duší, musím uznat, že někdy to fakt jinak nejde. Pokud se dítě nechová jako dítě, ale jako netvor, rodičům je to jedno, a navíc dochází k citelnému a dlouhodobějšímu narušení vašeho komfortu a vaší svobody, pak se klidně ozvěte. Ideálně tedy směrem k rodiči. Dokážu si představit, že mnozí z vás zažili situace, kdy by za vyučenou zasloužilo dítě i rodič. To chápu, ozvala bych se taky. Kdyby mi nějaké dítě nadšeně a radostně kopalo do sedačky a prskalo na mě džus, určitě zasáhnu ve svůj prospěch, to abyste mě nepochopili špatně. Ale pokud jen chcete „pomoct“ zoufalé matce malého uřvaného usopleného rudého monstra, povzbudivě se usmějte a proneste něco ve stylu „no jo, děti“. Matky vás budou milovat.
Tak a teď honem sem s vašimi zážitky. Co vám kdo kdy na adresu vašich dětí nebo vaší výchovy řekl a naopak jakých apokalyptických nevýchovných scén jste byli svědky?
