Článek
Spektrum je rozsáhlé. Narazíme na rodiče, kteří dítěti koupí iPhone a pak na ty, kteří ho vezmou na zmrzlinu. Já se řadím spíše k té druhé kategorii. Nikdy jsme děti nerozmazlovali, vychovávali jsme je skromně, dárky nakupovali prakticky. Tím prosím vás nemyslím ponožky, ale rozumné hračky (lego, vláčky, knihy, puzzle, vyrábění). Jenže moje frugální výchova pomalu začíná slábnout. Tak trochu upadám do pasti. Do pasti srovnávání se. Naše děti totiž mají štědré praprarodiče. Takže s jejich peněžitými příspěvky můžeme v dětských očích působit jako držgrešle. A to nechceš. Takže občas začínám podléhat.
Co bys chtěla, zlato?
No a pod tímto svépomocí způsobeným tlakem jsem se dopustila chyby.
Já: „Co bys chtěla za vysvědčení?“
Dcera se stydí. Evidentně už mě dobře zná.
Já: „Tak řekni.“
Dcera: „Ty se budeš zlobit.“
Já: „Ne, nebudu. Tak co?“
Dcera: „Plyšový zub.“
Plyšový zub. Plyšový zub. Minulý týden ho totiž viděla u zubaře. Člověk by řekl, že si dítě odnese od zubaře trauma a omalovánku, ne nápad na dárek. Zpět k tématu. Jakmile dcera chce něco s kořenem slova „plyš“, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Už tak mám pocit, že náš dům není primárně obydlím lidí, ale plyšáků. Kteří se podle mě v noci páří a rodí neustále nové a nové, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč jich mají děti tolik. Nu…Na dceru jsem se usmála, plyšový zub jsem zahrála do autu a uvědomila si, že takhle ne. Na tohle si musí ušetřit sama. To mi mé minimalistické svědomí nedovolí. Za vysvědčení musíme zavést nějakou kvalitní tradici. Která nebude obsahovat nákup plyšových hraček.
Volejte psychologa
Když ne já, aspoň že pražský psycholog Tomáš Morávek má jasno. Den vysvědčení by měl mít slavnostní nádech. Děti vezmeme do cukrárny nebo na oběd, na výlet, do ZOO. Tak něco. Když už dárek, tak to hlavně nepřestřelit. Nic drahého nebo okázalého.
Zmrzlina je jasná
Takže cukrárna to jistí. Možná dokonce zradíme dvě mladší děti a zajdeme sami s tou nejstarší, aby se cítila skutečně výjimečně, protože chudák toho času o samotě s rodiči moc nemá. Fajn. Jenže… i když jsem běžně tak trochu matka kruťas, stejně bych jí ještě něco přihodila. Já vím, já vím, jsem měkká. Ale já jako dítě na zážitky ani jídlo nebyla. Chtěla jsem VĚC. A manžel taky.
Za vysvědčení jedině kniha
Spoustu rodičů přemýšlet nemusí, protože vědí. Za vysvědčení jedině knihu. Čím více knih bude na poličce v dětském pokojíku sbírat prach, tím bude dítě sečtělejší. Jsem si trochu rýpla, ale někdy mám pocit, že to tak je. Každý se chlubí, jak nakupuje knihy, ale s tím čtením to tak horké nakonec není. Ale zpátky ke knize za vysvědčení. To je super. Fakt. Nikdo nemá knihy radši než my. Až na to, že ty, které máme doma, vůbec nečteme. Děti se totiž účastní čtenářských soutěží v městské a školní knihovně, takže nám na čtení vlastních knih vlastně nezbývá čas. Na druhou stranu, jestli má dcera dostat plyšáka, hračku, nebo knihu, volím knihu, to je snad jasné. Vlastně…prásknu to na sebe. Už jsem jednu objednala. Dobrý nápad je prý dítě vzít do knihkupectví, aby si vybralo samo. To možná zavedeme od příštího roku. Ještě nevím.
Co tam máš dál?
Internet, matky a lidová slovesnost radí:
- zážitek - Zoo, dinopark, aquapark, dětská herna a spol.)
- lego - věčné a věčné
- desková hra - bomba, jen to s tím děckem pak hrajte, jinak bude zoufalé
- peníze
- domácí mazlíček
A tak.
NIC NEBUDE! Nebo že by…?
Pročetla jsem i názory, že dítě by kromě té pověstné zmrzky nemělo dostat nic. Protože se přece učí pro sebe, a ne pro dárky. Jako…něco na tom bude. Chápu. Ale.
Já to dítě nechci odměnit za studijní výsledky nebo ho motivovat k samým jedničkám, chci ho odměnit za to, že ten rok v té škole prožilo, případně přežilo. Já se koneckonců čas od času taky ráda odměním, a to za mnohem menší úspěchy.
No. Takže? U nás nejspíš kniha, možná hra. Co vy? Povídejte, inspirujte.
