Článek
COŽE?! Tys nechala dítě v první třídě jezdit samotné autobusem? Ve velkým městě?
COŽE?! Ty necháš předškoláka doma samotného?
COŽE?! COŽE?! COŽE?!
Už se radši ani nikde nesvěřuju, jaké středověké praktiky na našich dětech testujeme, nicméně nepíšu tento článek, abych se chválila. Ba naopak. Když vychováváte děti, které raději převezmou iniciativu do svých rukou, než by se doprošovaly o intervenci vás, může docházet k jistým rizikovým situacím.
Rizikové situace ze života
Když vezme kladivo do svých rukou
Třeba jako když slyšíte v domě rány, chvíli si myslíte, že je to od sousedů (protože řadovka se stěnama nejspíš z hedvábí), ale pro jistotu přeci jen jdete zčeknout svoje děti a v tom vidíte pětiletého kluka, jak mlátí do obložek kladivem, protože je chtěl spravit? „Miláčku, to je moc hezké, ale máš svoje kladívko, vem si raději to.“ No jo, ale ono tak dobře nebouchá. Ano, přirozeně.
Když opustí bezpečný přístav domova
Nebo když vám šestiletý chlapec prozradí, že náboje z nerfky opustily zahradu, takže si vzal na pomoc svou ještě mladší sestru a odešli prostě ven (podotýkám, že žijeme na místě, kde nedávají dobrou noc lišky, ale náklaďáky). Zeptala jsem se, co udělal pes, který byl toho času venku? „No, mami…Ona jako trochu utekla, ale já jsem si zachránil (jako už jsem to udělal, pamatuješ), zastrkal jsem ji za branku, takže dobrý.“ Hned jsem byla klidnější, že se mi v rušné části města potulují mimo zahradu dvě předškolní děti a štěně, které dělá, že je hluché. Hlavně na povel „ke mně“.
Když samostatně manipuluje s nočníkem
Nebo když děti snášejí z druhého patra do přízemí nočník plný překvapení, rozlije se jim, protože k tomu nesou tak pět dalších hraček, a uklidí to samy (dovedeme si představit kvalitu toho úklidu, žejo), takže se pak nemohu dopátrat, odkud tady smrdí srač…hovínka.
Když si troufne i na úkony, na které zatím nedosahuje
Nebo když si dítě sundalo z vysoké skříně globus, aby se naučilo africké státy, já ho vychválila a pak jsem si všimla, že globus (po mně, památeční, svítící, do zásuvky) je přesně uprostřed ruplý. „To jak jsi ho sundával?“ „No jo.“
Když zatrhnu hřebík, použije lepidlo
Nebo když jsem ho viděla zabíjet špendlík do sádrokartonu pod střešním oknem (takový super místo, na které mě manžel upozorňoval hlavně, ať tam nezabíjím nějaký hřebíky), zastavila ho a o pár dní později našla rámeček z Ikei přilepenej ke zdi asi tak tunou klasickýho vysunovacího lepidla.
Dům? Stojí. Děti? Jen kvetou
Už prostě neřeším. Jak vypadá náš dům? Jako kůlnička na dříví. Za cenu čeho? Že se naše děti neztratí. V životě. Do té doby se doufám neztratí ve městě, do jehož útrob se z naší bezpečné zahrady absolutně sebevědomě vydávají. A já doufám neztratím nervy. Jako už tolikrát.
Teď už jen čekám, kdy mi naše děti řeknou, že si půjčily auto z garáže a zajely nakoupit. Protože občas v něm už posedávaj. A minule mi sklopily zrcátka. Jakožto klasické ženě mi nějaký čas při jízdě trvalo pochopit, proč se mi tak blbě jede a co je vlastně jinak.
Já vám říkám. Nudíte se? Kašlete na Maledivy, Bali, Vietnam. Udělejte si další děťátko. Nebo tři. O zábavu bude postaráno.
