Článek
Co to má, můj ty světe, znamenat?
Na oblíbené vesnické rčení nejčastěji narážím v podcastech a rozhovorech, kdy nám odborníci (spíš tedy odbornice, abychom byli přesní) objasňují, že je jasné, že svoje děti nezvládáme, protože to prostě v ideálním případě chce celou vesnici. Zda je tvrzení pravdou, nebo jde jen o populistickou myšlenku, která má nás, matky obklopené sušičkami, rýžovary a robotickými vysavači, polechtat na duši, řešit nebudu. Jistě to měly předchozí generace mnohem těžší a já jsem neskutečně vděčná za dobu, ve které jsem se narodila a za dobu, ve které jsem porodila, na druhou stranu se určitě najdou drobné aspekty života, kvůli kterým je samotná výchova náročnější než kdykoliv předtím.
Proto s oblíbeným vesnickým pořekadlem celkem souzním (to je poslední dobou v mediálním prostoru velmi oblíbené sloveso). Ne, že bych potřebovala či chtěla, aby mi do výchovy hovořilo dalších x lidí, ale uvědomuju si, že ne vždy méně znamená více. Protože mít nějakou komunitu, ve které bychom si s ostatními rodinami byli schopni navzájem pohlídat děti, ať už na odpoledne nebo na víkend, jezdili společně na dovolenou nebo si i navzájem děti „vychovávali“, tzn. že by děti slyšely i na jiné dospělé lidi a byly by zvyklejší na rozmanitou paletu autorit, by jistě bylo přínosné. „Vesnici“ ve stylu žiju komunitně s dalšími ženami, se kterými společně vaříme, provozujeme bylinné napářky a navzájem si kojíme děti, nepostrádám. Tohle tím nemyslím.
Paradox
Většina lidí ideální vesnický model výchovy odkýve. Co ale nechápu, je, že když si rádi přiznáme a soucitně se navzájem poplácáme po rameni, že vychovat dítě je úkol pro celou vesnici, proč je oheň na střeše, jakmile odtrhneme dítě od matčiny sukně a necháme na něj tedy působit také ostatní lidi? Chůvu, hlídačku, tetu v jeslích, učitelku ve školce. Chce to vesnici, ale opovaž se dítě vyslat do světa dřív než ve třech letech, a to jen za předpokladu, že se vracíš na plný úvazek do práce, abyste nevyhladověli. To mi upřímně přijde kapku nefér. A pokud máš děti dvě a více, tak pod svá křídla ukryj všechny minimálně do povinného předškolního roku ve školce.
„Nebojme se říct si o pomoc“, říkali
Na sítích a v médiích se všude hlásá, že není ostuda nechat si pomoct. Není ostuda přiznat, že to nezvládám. Ale od koho si tedy mám nechat pomoct a jak často, když odložení dítěte nepřichází v úvahu, protože mu vrazím kudlu do duše? Takže co mám dělat? Smutně pokyvovat hlavou, že tu zmíněnou vesnici tedy nemám, ale místo toho, abych si ji nějakým způsobem „opatřila“, tak si koupím na internetu kurzy vlastního seberozvoje, protože jinak budu intoxikovat své dítě? Prostě tak jak zpíval Kája, „musíš to zvládnout sám/sama“. Protože nechceš riskovat jeho doživotní šrámy na duši, když dítě někam „odložíš“. Jako kufr do úschovny. Protože přesně to my děláme. Prvnímu, kdo projde kolem, dítě vecpeme a utíkáme. Vůbec důkladně nehledáme, kde a s kým našemu dítěti bude nejlépe. Stačí nám se ho bezhlavě na pár hodin denně zbavit, abychom pak sledovali, jak se v dospělosti musí zadlužit kvůli účtům u psychiatra. Ale prosím vás… :-)
ČR vs. jiné státy
Některé výchovné autority v našich končinách často prohlašují, že člověka absolutně a do kóru zničíme, pokud jej jako dítě odtrhneme od matky. Dejme tomu ve dvou letech. Je zvláštní, že patříme mezi země s nejdelší placenou rodičovskou dovolenou (tady, abychom se nepochopili špatně, chci vyhlásit, že jsem za to velmi vděčná), ale nějak nepozoruji, že by jiné, západnější státy, které záměrně a těžce poškozují své děti, na tom byly s psychickým zdravím a úspěšností dospělé generace signifikantně hůře.
Ne vždy je dítěti doma s matkou lépe
V Čechách platí takové nepsané pravidlo, že děťátku je nejlépe do tří let, ale klidně i déle, nejlépe jen doma s maminkou. Já … nevím. Jo, pokud je matka skvělá animátorka, která chystá výlety, aktivity, je trpělivá, mírná, zároveň pevná, dopřává dítěti dostatek poznání, svobody i sociálního kontaktu, a navíc si to těch několik let užívá, proč ne, nemůže být nic lepšího. Ale pokud má matka tak trochu krizi a není tou sluníčkovou a nápaditou maminkou, kterou se domnívala, že bude, nevidím jako hřích využít pomoc té vesnice, v dnešním jazyku tedy jeslí, dětské skupiny, školky, chůvy, hlídačky. Často se v komentářích setkávám s tím, že ženy, které dítě někam posílají, i když nemusí, jsou špatné matky. Nejsou. Jsou to prostě matky. V něčem excelují, v něčem propadají, žádná nejsme dokonalá.
Můj případ - matka míní, děti mění
Já se třeba domnívala, že mě mateřství bude naplňovat na takových 200 %. Nějakou dobu tomu tak i bylo, ale s přibývajícími roky na rodičovské a přibývajícími dětmi jsem se odchylovala od své vysněné představy mě jakožto milující, klidné, trpělivé, úžasné maminky. Už slyším - tak sis neměla ty děti pořizovat! A proč ne? My je chtěli a jsme za ne vděční, jen to prostě po pár letech nezvládáme 24/7, světe zboř se, nejsme dokonalí. Takže jsme děti zkusili postupně, pozvolna dávat na hlídání. Nikdo, pěkně prosím, netrpěl, naopak to jejich povahám, dušičkám a dovednostem prospělo. I my, ženy, které své děti „odkládáme“, je milujeme, užíváme si je a chceme pro ně to nejlepší. Jen jsme si prostě tak trochu sobecky zajistily tu „village“.
Chápu, že někdo to vidí jinak. Asi proto, že každá jsme jiná, každá jsme v jiné situaci. A to je na tom to skvělé, že se můžeme svobodně rozhodnout, jak vést svoje děti a jak moc si nechat s jejich výchovou pomoct.
