Článek
Chovají se sice příšerně, testují naše hranice, neposlouchají, dělají scény, jsou hnusné na ostatní (ostatně jako všechny děti napříč zeměkoulí a generacemi, tady si nemusíme nic nalhávat), ale hlavně, že nezlobí. Protože sloveso „zlobit“ už v určitých kruzích postupně začíná být považováno za zapovězený archaismus. My jsme zlobili, naši rodiče zlobili, naši prarodiče zlobili a vlastně všechny generace zlobily, jen ta nejnovější to už naštěstí vůbec nedělá. (Já vím, ve skutečnosti nezlobilo nikdy žádné dítě, jen dříve neexistovali respektující rodiče, kteří by to rozklíčovali, že?) Nicméně dnešní, nové, osvícené děti pouze otevřeně komunikují své potřeby, pocity a strachy. Nezlobí. Nikdy. Ještě, že moje děti se narodily do této doby, uff.
Nic se nemá přehánět
Je fakt, že ono pověstné „zlobení“ bylo a je v nenadálých sociálních interakcích kdesi na ulici nebo v MHD, a to zejména starší generací, jaksi zbytečně nadužíváno.
· Nezlob maminku.
· Zlobíš tatínka?
· Jste hodní, nebo zlobíte?
· Nezlobí vás ta mamka?
· Hlavně tady nezlobte (nejčastější věta při loučení ve Výměně manželek).
Pokud se tak někdo obvykle ptáváte, klidně s tím můžete přestat. Jednak si proti sobě poštvete generaci, která bude vydělávat na váš důchod, jednak vám už brzy děti stejně nebudou moci odpovědět, neb slovo zlobit je v moderní rodině považováno za vulgarismus, který uráží neposkvrněné já dítěte, takže ho dítě nemá ani v aktivní, ani v pasivní slovní zásobě. Rovněž se nesnažte přejít z deště pod okap a zeptat se dětí, zda jsou hodné. Protože co to je hodné? Hodné pravděpodobně znamená, že se chovají přesně tak, jak od nich někdo jiný očekává, jak jim někdo jiný, nejčastěji tedy rodič, diktuje. A to je dle novodobých poznatků také špatně. Pokud vás stále neopustila touha vstoupit do interakce s rodiči generace Z, raději se pár měsíců věnujte poslouchání pokrokových psychologických podcastů. Pak budete připraveni zapříst s maminkou roztomilého dítěte v tramvaji hovor, dřív ne, mluvíte řečí jiného kmene.
Jsem moderní matka, ale moje děti dovedou zlobit, kde dělám chybu?
Patřím k pokrokové generaci, měla bych mít děti, které za špetku pochopení a přijetí jejich emocí půjdou světa kraj, tzn. nebudou „zlobit“. Netuším, kde dělám chybu, ale mé děti prostě občas zlobí, jiným slovem se to vyjádřit nedá. Tedy abych nelhala, dá se to vyjádřit mnoha slovy, ale ráda bych zachovala určité dekorum.
Slovníková definice zlobení
Pro zajímavost si uvedeme slovníkovou definici zlobení. Zlobit znamená popuzovat k zlosti, k hněvu. To je naprosto výstižné. Takže slovníková definice netvrdí, že dítě nemá ke zlobení pádný důvod, pouze definuje, že když nás někdo nebo něco zlobí, popuzuje nás to k zlosti a hněvu. Což je prostě geniální. Protože možná, že v očích a prožívání dítěte je jeho chování opodstatněné, ale mně to prostě popuzuje ke zlosti a hněvu.
Co zlobení není, co zlobení je?
Tady odbočka. Když hovořím o zlobení, v žádném případě tím nemyslím to, že dítě brečí, protože spadlo, dítě křičí, protože mu někdo něco sebral, dítě ječí, protože má hlad, je unavené nebo přetažené. Bavím se o vědomé touze škodit. A pokud mi tvrdíte, že jste u svých dětí nikdy nic takového nezaznamenali, tak to je výborné, darujte vajíčka a spermie celé zeměkouli, protože lidstvo má ve vás naději.
Ale mnozí z nás si jistě všimli těch pověstných jiskřiček v očích, když dítě schválně někoho bouchne, něco někomu sebere nebo prostě jen při vašem pokynu: „Jdeme se oblékat, jedeme za babičkou,“ stojí jako solný sloup, nehnete si ním ani heverem a v jeho pohledu vidíte jasné pohrdání smíšené s pocitem „já jsem dítě, kdo je víc“. Netvrdím, že mám doma nějaké zlobry, to fakt ne, ale občas prostě dovedou popouzet k hněvu a zlosti bez jakékoliv mě známé příčiny. Možná se nudí, to je mi moc líto, ale pokud budu tolerovat špatné chování jen proto, že jsem jim nenachystala čočku, ve které budou hledat gumová zvířátka, přitom mají plný pokoj edukativních hraček, tak kam to pak dotáhnu? Samozřejmě, že musí být vyváženost. To zase ano. Nemyslete si, že jsem matka, která celý den střídavě sedí u Netflixu a Instagramu, dětem ohřívá čínské polívky a knihy, hry, tvoření, kroužky a pohyb venku znají děti pouze z televize. Ne, ne, ne. Nevěnovat se dětem, stále je odmítat, nikdy je nevyslechnout, nepřipravit aspoň nějakou zábavu, to samozřejmě vyvolá volání po pozornosti, bohužel pro nás (vás) negativním způsobem.
Děti nejsou bozi
Svoje děti miluju. Uvědomuju si každý den, jaké štěstí mám, žasnu nad tím, jak jsou chytré, nadšené, vtipné, ale upřímně…modly si z nich fakt nedělám. A i když jsem vděčná, že většinu času nám dělají radost, jsou i chvíle, kdy přemýšlím, co za stvoření se to tady přede mnou zmítá na zemi. Zkrátka. Moje děti někdy zlobí. Jak se říká „nenaděláš nic.“ Takže se snažím k nim a o nich promlouvat pozitivně, ale když nastane potřeba je konfrontovat s pravdou, jako třeba že se chovají jako rozmazlení haranti, tak to s klidem sobě vlastním udělám. Pak se děti omluví, já se omluvím, pokud jsem svou reakci poněkud přehnala, ano to se stává i v lepších rodinách, usmíříme se a jede se dál.
Bacha na nálepkování „zlobivý kluk“, „zlobivá holka“
Na závěr bych si ještě dala pozor na nálepku „zlobivý“. Jasně, chceme dát svým dětem vědět, že ne všechno jejich chování hodláme tolerovat, ať už si na pomoc vezmeme sloveso „zlobit“ anebo kterékoliv jiné, ale označkovat nějaké dítě jako „zlobivé“, to je fakt problém. Radši své děti povedu tak, že jsou dobré, ale občas zazlobí (a to i v případě, že je s nimi skutečně těžké pořízení), než že jim přiřadím přirozenost zlobivce. O to hůř, když tak rodiče dítě běžně představují svým známým nebo cizím lidem. Já někdy (často) tady v článcích zním jako matka ježibaba, ale na tohle jsem hodně citlivá, takže článek zakončuji jakože velice psychologicky, protože v každé moderní matce se skrývá kousek psycholožky, že? ↓
Výchovy tak akorát a dětem dejme spoustu lásky. ♥
