Článek
Přináší nám očistu a úlevu, odplavuje vnitřní napětí, zmírňuje stres a bolest, snižuje hladinu stresových hormonů v těle a propojuje nás s vnitřní opravdovostí. Je to přirozená regulace našeho těla, kterou jsme dostali do vínku.
Taky je to první zvukový komunikační prostředek, který máme k dispozici.
Vztah většinové společnosti k pláči je však spíše pokroucený a značně pošramocený. Od malička jsme učeni pláč spíš odmítat, potlačovat, stydět se za něho a nebo jej něčím překrývat.
„Neplač, holčičko, nebuď smutná, tu máš bonbonek“, nebo lízátko, čokoládku, zmrzlinku, rohlík, hračku, pustíme pohádku, támhle letí ptáček, kočička taky nepláče … dosaďte si, cokoliv vás napadne.
„Kluci nepláčou!“
„Taková velká holka / takový velký kluk a brečí???“
„Nebul!“
„Neřvi, nemáš důvod / nic se ti nestalo / kdo to má poslouchat / nebo ti nařežu, abys měl/a proč …!“
Učíme se tak opouštět sami sebe a svoje opravdové cítění a prožívání, které je naprosto jedinečné. Jsme odmítáni v našem přirozeném projevu a přirozeném procesu. Držíme napětí a stres v těle, což se pak podepisuje např. i na vyšším tlaku, PMS, bolestivé menstruaci, roztěkanosti, úzkostných a letargických stavech, neschopnosti spát, odpočívat, uvolnit se, jen tak být.
Odmítání a potlačování pláče je spolehlivá cesta k sebemanipulaci, přehnané racionalizaci, neschopnosti postavit se do vlastní síly a taky neschopnosti říct „NE!“.
Tělo samo nejlíp ví, jak dlouho a jak intenzivně potřebuje plakat, aby proces doběhl do konce, odplavilo se, co je třeba, nastavil se parasympatikus a přišla ÚLEVA a rozplynutí ve stavu NIC. Kdo někdy zažil tenhle slastný stav beztíže, určitě chápe.
Násilně přerušený proces drží stres a napětí v těle, jejichž energie se ale nikam neztratí - zůstává uvězněná uvnitř, a pokud se často vrství na sebe, může nadělat v těle pěknou paseku. Nevyplakané slzy sedí v krku a hlavně na plících, tvrdnou v solar plexu a ty, které jsou potlačované celé generace, pak nacházíme při hlubinných terapiích hluboko v játrech a u žen v dělohách a vaječnících zaházené zlobou a vztekem.
Zrovna ženy potřebují plakat celkem pravidelně - v rámci proměnlivosti během cyklu je pláč přirozenou součástí premenstruační fáze a prvních dní menstruace, kdy pomáhá při odplavení toho, co už neslouží, a při očistě organismu.
A tak si umožněme plakat:
- smutkem, protože nás spojuje s lidskostí, pravdivostí a tím, co teď je
- ztrátou - nejen někoho blízkého nebo něčeho důležitého, ale i iluzí nebo představ, protože zrovna ty nám zbytečně nastavují lpění, černo-bílé vnímání a neschopnost nadhledu, zužují zorné pole a drží nás mentálně ve strnulosti
- lítostí, protože občas je nám prostě něco líto, a když si to umožníme prožít a vybrečet, můžeme to pustit
- vypětím a vyčerpáním sil, protože to je prostě jasná zpráva „ZASTAV SE, ODPOČIŇ SI, NECH TO PLAVAT, VRAŤ se zpátky do TĚLA a POSLECHNI svoji ÚNAVU, než BUDEŠ ZASTAVEN(A)!“ - svět se točí i bez tvojí veledůležité kontroly
- bolestí, protože pláč uvolňuje endorfiny a prolaktin, které právě bolest a stres zmírňují
- touhou, úlevou, radostí a vděčností
A vždycky až do konce!
