Článek
A tohle je jeden z nich. Ona sama jej použila pro povídání o divokých bylinkách. Tenhle článek ale bude nejen o nich.
Je jaro - teď všechno pučí, zelená se, žene nahoru, je šťavnaté a nabité sílou života. Tu máme teď opravdu přímo pod nosem - a pod nohama. Jarní bylinky, které rostou v blízkém okolí našich domovů a tam, kde se běžně pohybujeme, máme vzít a použít jejich léčivou sílu pro svoje dobré bytí a žití, pro svoje uzdravení. Vše, co potřebujeme, už totiž dávno máme, jen to uvidět.
Stačí vyběhnout do zahrady (viz. foto) nebo na nejbližší zelenou plochu a podívat se pod nohy nebo kolem sebe: královny jara - kopřiva a pampeliška, všemocná bršlice kozí noha, čaroděj popenec, a dál podběl, jitrocel, řebříček, mochna, hluchavka, peťour, pýr, kontryhel - a mnoho dalších. To už je slušná jarní porce pro naši podporu! Díky, Země!
Když ale půjdeme hlouběji, zjistíme, že to platí i v jiných oblastech. To, co nejvíc odmítáme (po čem nejvíc šlapeme), se nás obvykle nejvíc týká a potřebujeme se s tím potkat tváří v tvář a najít smíření (dojít k uzdravení).
Smíření je Přijetí. A to znamená umožnit si prožívat a cítit. V těle, všechno, právě TEĎ!
Pokud tzv. startujeme nebo cítíme odpor, je to naše téma a je dobré tím projít.
Když totiž na někoho ukazujeme prstem, že je takový nebo makový, pak ale zbývající tři prsty ukazují pořád na nás! Schválně si to zkuste!
Dobré otázky pro sebe v takovou chvíli jsou např.: „A jak se mě tohle týká? Co mi to zvědomuje? Kam mě to vede? Co nevidím nebo nechci vidět? Co odmítám?“
Odpor se totiž jenom tváří jako nesouhlas. Přitom je to převlečený STRACH pravdivě cítit a přiznat si, že to, co odmítám, jsem taky v určité části já. Že i odmítanou kvalitu mám v sobě. Že se to dotýká něčeho mého - obvykle bolavého. Ve stavu odporu je kolem všeho tisíc řečí, protože odpor je konstrukt mysli. Mysl staví neustálými komentáři bariéru a brání nahlédnutí jakékoliv situace bez nálepek, soudů a hodnocení. Pak by totiž ztratila kontrolu!
Pokud jsem v odporu, jsem ve stavu povýšenosti.
Přitom potřebuju pustit k sobě to, co v té situaci opravdu cítím - uznat to, obrátit plnou pozornost zvenku zpátky k sobě, nechat to projít svým tělem a umožnit si prožít to se všemi projevy, které k tomu patří - bez sebehodnocení. A mít za toto prožívání plnou zodpovědnost. Pak odpor zmizí a přijde vděčnost a důvěra v Proces. Odmítaná část našla svoje místo! Patří ke mně!
Naproti tomu nesouhlas vychází z místa klidu a přijetí ve mně, z místa srdce - je to velmi jemná, tichá, a přitom jasná pohnutka, která nepotřebuje nijak rozpitvávat ani komentovat. Není to žádná mocná vlna a ani se kolem toho neděje žádné drama. Srdce totiž nepotřebuje tisíc keců. Opravdový nesouhlas je stav plný přijetí a úcty k tomu, co se děje, a obvykle stačí udělat jen tichý krok mimo a prostě se dívat - bez hodnocení.
Tak ať všechno, po čem šlapeme, slouží k našemu uzdravení!
