Článek
Nedávno se ke mně dostal článek, ve kterém se píše, že „matka“ týrala své vlastní dítě. Nechápu, jak někdo může ublížit byť i cizímu dítěti, natož vlastní matka tomu svému. Pro takovýto čin není omluva vůbec žádná. Ve vzpomínkách jsem se na chvilku vrátila do let minulých, kdy jsem jako malá holka měla svůj kočárek pro panenky, který patřil mezi moje nejoblíbenější hračky. Mohla jsem si s ním hrát nejen v pokojíčku, ale i venku na procházkách, napřed se svými rodiči, později s kamarádkami. Kočárky jsme měly ve stejné podobě jako klasické dětské kočárky, takže jsme si připadaly jako opravdové maminky pečující o svá miminka. Když jsme se už blížily k pubertě, měly jsme před panelákem na lavičce kroužek šití, pletení a háčkování, kde jsme vlastnoručně vyráběly různé oblečky, které jsme svým panenkám oblékaly, převlékaly, pak je i praly a žehlily. Opakovaly jsme to, co jsme viděly doma u svých maminek. Myslím si, že za těch pár let praxe v tomto oboru, jsme si na panenkách procvičily všechno to, co se nastávající maminky v dnešní době narychlo učí v různých předporodních kurzech, ve kterých se zaměřují na péči o novorozené dítě jako je koupání, přebalování, oblékání, krmení apod. A když jsem pak v té pubertě byla, chodila jsem si kočárek s miminkem půjčovat k sousedům, jezdila s ním po sídlišti a představovala si, že tohle opravdové miminko je moje. Řekla bych, že to byla skvělá škola a průprava na budoucí roli maminky, na kterou jsme se všechny holky moc těšily. Škoda, že dnes už nic takového není!
Krátce po tom, co jsem z puberty vyrostla, se stalo něco, na co jsem už nikdy nezapomněla. Byly letní prázdniny a já jsem přijala pozvání k příbuzným na chatu. Jedno odpoledne je tam navštívili jejich přátelé, starší manželský pár s jejich malou dcerou. Moje teta byla vyloženě organizátorská osobnost, která strašně ráda rozvrhovala čas a rozdávala úkoly jiným.Takže netrvalo dlouho a byla opět ve svém živlu. Manžele usadila ke stolu a holčičku předala mně s tím, že s ní mám jít na houpačku a pak někam na procházku, třeba do lesa, prostě se jí mám celé odpoledne věnovat. Při odchodu jsem ještě zaslechla, jak uklidňuje rodiče holčičky, že je na mě spoleh, že ji pohlídám a postarám se o ni, že se nemusí o ni bát. V první chvíli jsem ze své nové role chůvy nadšená vůbec nebyla, spíš naopak. Nejradši bych seděla s nimi u stolu a poslouchala, o čem si povídají. Holčička byla ale moc hodná a milá, chytla mě za ruku a šla se mnou k houpačce na kterou jsem ji posadila a rozhoupala. Trochu jsme při tom „blbly“, ona se smála, mávala a když jsem ji z houpačky sundávala, pevně mě objala a dala mně velkou pusu. Takto jsou bezmeznou lásku vyjadřovala kdykoliv jsem ji vzala do náruče. Když pak večer odjížděli a já jsem se s ní loučila, objala mě tak pevně, že jsem neudržela slzy, za které jsem se styděla, tak jsem se šla radši projít, aby mě nikdo neviděl, jak moc dojatá jsem z toho loučení byla.
Cestou jsem o tom přemýšlela a napadlo mě, že to mohly být biologické hodiny, které začaly tikat, přestože mně bylo teprve sedmnáct, což mě dost překvapilo. Byla jsem sice mladá, ale faktem je, že ne každému tikají biologické hodiny stejně. Byla jsem zaskočena silou pocitů, které jsem do té doby neznala a které mě už provázely do chvíle, než jsem porodila své vlastní, vymodlené dítě a stala se matkou, což byl ten nejkrásnější dar, který jsem od života dostala.
