Článek
Včera mně má nejlepší kamarádka z dětství a spolužačka Eva napsala obsáhlý e-mail, ve kterém podrobně popisuje svoji složitou životní situaci se závěrečnou prosbou o půjčení tisícikoruny i s uvedením data, kdy peníze vrátí. Přestože zásadně nikomu nic nepůjčuju, mám s tím špatné zkušenosti, v jejím případě jsem se rozhodla udělat výjimku. Jednak proto, že požadovaná částka není vysoká a za druhé mé rozhodnutí ovlivnily i všechny okolnosti, které znám již z minulosti a teď i ty současné, které ji k tomuto zoufalému kroku vedly.
Ve stejné době, kdy jsem Evě odeslala peníze na účet, mně od ní přišla první esemeska s urgencí. Obratem sice poslala druhou, děkovnou, s ujištěním, že dluh vyrovná co nejdříve, hned jak bude moct. Takže už ne za týden, kdy jí přijde důchod, jak mně psala v e-mailu. A jak jsem tak o tom přemýšlela, v hlavě se mně vracely vzpomínky nejen na společně prožitá dětská léta, ale i na to, co vím o jejím dalším, nelehkém životě, ať už od ní samotné, nebo z doslechu, od našich společných známých. Tu tisícovku vem čert, mám jen obavy, jestli jsem jí tím nakonec neprokázala medvědí službu.
Eva se ve škole vždy výborně učila, byla premiantka, vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou, uměla krásně malovat, plést, háčkovat i vyšívat. Dalo by se říct, že se jí dařilo všechno, na co sáhla, a to i přesto, že to doma neměla zrovna dvakrát jednoduchý. Maminka byla v domácnosti, aby měla čas na rodinu, hlavně na mladšího bratra Slávka, kterému v devíti měsících dětská přenosná obrna poškodila celý hrudník včetně páteře. Byl to hezký a chytrý kluk, jen kvůli svému postižení potřeboval zvýšenou péči. Tatínek byl navenek slušný, pracovitý, vážený občan, ale doma se často choval jako despota, což jsem dlouhou dobu vůbec netušila.
Eva bez problémů vystudovala uměleckou průmyslovku, odmaturovala a vdala se. A jak už to tak bývá, za muže si vzala podobného despotu, jakým byl i její otec, což na vlastní kůži poznala až mnohem později, jak mně jednou vyprávěla. Nicméně v manželství se pak narodili dva kluci a po druhé mateřské nastoupila do práce, napřed jako řadový zaměstnanec, později tomuto oddělení sama šéfovala. Přestože byla inteligentní, nadaná a šikovná po všech stránkách, tak veškeré vlastnosti a schopnosti, nezbytné pro funkci vedoucí, jí naopak chyběly. K tomu všemu despotický manžel od ní vyžadoval, aby měla denně navařeno, perfektně uklizeno, vypráno a vyžehleno, starosti o něho a o děti byly samozřejmostí. A aby toho nebylo málo, tak k tomu všemu náhle zemřel její bratr Slávek. Byla to pro ni velká rána, svého brášku měla moc ráda. Sílu, aby to všechno zvládla, začínala nacházet ve víně. Napřed jen v jedné skleničce, pak přidávala a přidávala, až jí nakonec ani celá láhev nestačila. V práci to nějaký čas tolerovali, pak dostala písemné varování a následoval vyhazov nejen z práce, ale i od manžela, který současně požádal soud o rozvod a nezletilé děti dostal do své péče. Eva tak zůstala bez dětí, bez práce i bez prostředků, neměla kam jít, přespávala kde se dalo až do té doby, než se to rodiče dozvěděli a odvezli ji k nim domů.
Chvilku pak trvalo, než se s pomocí rodičů dala do kupy a začala zase normálně fungovat. V novém zaměstnání se jí nelíbilo, neměla na tento druh práce povahu, nechtěla ale být nevděčnou dcerou a zklamat rodiče, hlavně otce, tak se snažila, jak nejlíp mohla. S velkou pravděpodobností by celý tento příběh skončil happyendem, kdyby nepřišla další, ještě krutější a bolestivější rána osudu. Její teprve šestnáctiletý syn měl těžký úraz a na následky zranění, bohužel, zemřel. Psychicky se z toho zhroutila a uběhlo hodně času, než byla schopná aspoň něco málo dělat a ještě delší dobu trvalo, než se mohla vrátit zpět do práce. Nikdo ale netušil, že před sebemenší činností se napřed musí posilnit alkoholem, bez kterého by nezvládla vůbec nic. Na alkohol si pak i půjčovala, dluhy narůstaly, dlužila už kdekomu, až ji jednoho dne našli náhodní kolemjdoucí ležet v parku na zemi. Byla úplně namol, zavolali rodiče a otec ji odvezl tentokrát rovnou do léčebny. Během odvykačky rodiče vyrovnali všechny její dluhy a když se vrátila po třech měsících vyléčená, začala hned pracovat a splácet rodičům to, co za ni zaplatili. A všechno se pomalu vracelo do normálních kolejí.
Po smrti otce se s maminkou přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, aspoň částečně se jí povedlo navázat zpřetrhaný vztah s druhým, teď už dospělým, synem, dostala invalidní důchod a vzorně pečovala o svou maminku, která na svůj věk vypadala hodně dobře i duševně byla velice zdatná, ale po fyzické stránce to bylo mnohem horší. Bez pomoci své dcery by se už neobešla. Eva pak celé ty dlouhé roky abstinovala, alkoholu už se ani nedotkla. Každodenní péče o maminku i občasné návštěvy syna pro ni byly tím nejsilnějším hnacím motorem, motivací i smyslem života. Všechno se zdálo být v pohodě až do chvíle, než zemřela i maminka. Budou to už dva roky a kdykoliv spolu telefonujeme, tak si stěžuje, že se z toho pořád ještě nevyhrabala, nic ji nebaví, psychicky je úplně na dně, chodí k psychiatrovi i na meditace, ale moc jí to nepomáhá. Nechci strašit a myslet na to nejhorší, abych to nepřivolala, ale občas se nějaké té černé myšlence neubráním.
Tento příběh je pravdivý, všechno se událo přesně tak, jak je v něm uvedeno, jen hodně zestručněle, jinak by to nebyl článek, ale pořádná bichle. Taky jsem z hlediska diskrétnosti a anonymity změnila jména postav a neuvedla místo děje.
