Článek
Zhruba před třemi týdny jsem psala komentář k článku o návratu Ukrajinců domů a kdo že jim chce sáhnout na dávky. Popisuji tam, jak v jednom supermarketu seděla za kasou jedna velice příjemná, ochotná, usměvavá paní z Ukrajiny, na kterou jsem se i já ráda usmála. Hned venku za dveřmi jsem si ale řekla, že je škoda, že takových jako ona tady není víc. Ale netrvalo ani tak dlouho a byla jsem svědkem obdobné události, i když ani zdaleka ne tak příjemné. V tom stejném supermarketu, ve frontě u pokladny, stály za mnou dvě mladé Ukrajinky, jejíž chování nebudu radši ani komentovat, protože se slušností a ohleduplností nemělo ani v nejmenším nic společného. A k tomu ke všemu to z obou táhlo jak ze sudu! A navíc v pravé poledne! Jasně, kdekoho teď napadne, že se takto chová i celá řada Čechů, což je sice pravda, ale ti nejsou pod takovým drobnohledem jako právě tito cizinci.
V souvislosti s touto událostí jsem si vzpomněla na svého syna, který téměř před 20 lety odjel do Anglie, aby se zdokonalil v jazyce. Původně měl v plánu zůstat tam maximálně rok a pak se vrátit domů, ale nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Hned zpočátku si tam sám našel práci, bydlení, postupem času i manželku a za devět měsíců po svatbě se jim narodila krásná holčička. Platné povolení k pobytu má sice bez omezení, ale pas si nechal český, z čehož vyplývá, že je stále občanem České republiky a tím pádem cizincem v zemi, ve které teď žije a pracuje bezmála dvě desítky let. A jako cizinec se tam i chová. Chodí do práce, odvádí daně, dcera studuje na střední škole. Respektovat a dodržovat britské zákony je pro něj samozřejmostí. Také se všemi spolupracovníky i sousedy vychází velice dobře. Na úřadech, v práci i s lidmi na ulici mluví jenom anglicky, doma s dcerou navíc i česky a polsky. Jeho dcera má polské občanství po své mamince, která bohužel před deseti lety zemřela. Byla jsem tam u nich několikrát, takže jsem na vlastní oči viděla, jak se chová, že se snaží zapadnout mezi starousedlíky a ničím se výrazně neodlišovat od rodilých Angličanů. I proto si troufám tvrdit, že díky tomu ho tam mají všichni rádi. Musím ale podotknout, že nikdy nebyl a není žádnej beránek, kterej by si jen tak pro nic za nic nechal něco líbit. V Anglii se ale chová jako host v cizí zemi, protože domov má tady u nás, v Česku. Jasně že je velký rozdíl mezi jedním, který do ciziny odešel dobrovolně, pouze za prací nebo za vzděláním a druhým, který z vlastní země utíká ze strachu o holý život. Ale na druhou stranu, v tom prvním případě se od počátku svého pobytu mimo rodnou vlast musel o sebe postarat úplně sám. Musel si najít bydlení a práci, ve které jen vlastními schopnostmi a dovednostmi dosáhl vyššího pracovního postavení a většího platu, ze kterého si vždy sám hradil veškeré náklady na živobytí, tzn. bez všemožných přídavků, příspěvků, doplatků a dalších sociálních dávek. A tohle všechno musel napřed dokázat a ukázat všem sousedům v ulici a kolegům v práci, aby ho přijali mezi sebe jako rovnocenného spolupracovníka, spoluobčana a kamaráda.
Proto si troufám tvrdit, že dokud bude viditelná převaha všech těch cizinců, kteří místo do práce chodí do supermarketu pro alkohol, za který platí z dávek, které tady dostávají od státu, nevraživost vůči nim bude i nadále přetrvávat!
