Článek
Když se Martina před více než čtyřiceti lety přistěhovala do našeho malého městečka a začala pracovat jako sekretářka v tom stejném podniku jako já, byla to mladá, atraktivní, inteligentní žena. Bydleli jsme kousek od sebe, takže netrvalo dlouho a skamarádili se i naši synové. V té samé fabrice byl zaměstnaný i Martiny manžel, který často pracoval až do noci, jen aby vydělal co nejvíc peněz a svou rodinu tak finančně zajistil. Když jejich synovi Tomáškovi bylo osm let, narodila se mu sestřička. Po mateřské dovolené se Martina vrátila do práce, do stejné fabriky, ale do jiného oddělení i kanceláře, ve které úřadovali jen samí muži. Ani po dvou dětech nebyla Martina k zahození a neustále všem kolegům dokazovala, že do starého železa rozhodně nepatří. Dokazovala to hlavně o přesčasech, kterých bylo čím dál víc, zatímco o jejich dvě děti se doma staral manžel. Ten si občas zašel na pivo, kde si z něho, kvůli „přesčasům“ jeho ženy, chlapi utahovali. Po návratu z hospody udělal doma „pořádek“ a chvilku byl klid. Netrvalo ale dlouho a všechno se opakovalo, a tak to šlo pořád dokola. Intervaly se stále zkracovaly, až pohár jeho trpělivosti přetekl a podal žádost o rozvod. Manželce nechal zařízený byt, vzal si jen své osobní věci a taky děti.
Krátce poté „naše“ fabrika zkrachovala, všichni jsme dostali odstupné a rozprchli se do všech koutů země i světa za lepším. Netrvalo dlouho a Martina nastoupila do nové práce, na místo účetní, u známého, bohatého a pohledného pana podnikatele. Nejen práce, ale i „přesčasy“ s podnikatelem ji natolik uspokojovaly, že zářila štěstím už na dálku. Pravdou ale je, že kdykoliv jsem ji viděla, musela jsem uznat, že jí to moc slušelo. Účes vždy jak od kadeřníka, moderní značkové oblečení, opálená i v zimě jako od moře a štíhlou postavu by jí mohla závidět leckterá modelka.
Když jsem Martinu po delší době potkala na ulici, nemohla jsem se od ní odtrhnout. S velkým nadšením mně vyprávěla, jak úžasným obdobím zrovna prochází, má spoustu času, když jsou teď děti u táty, skvělou a dobře placenou práci a úžasného šéfa. V závěru jejího dlouhého monologu se jen zmínila, že si koupila nějaký drahý prostředek na hubnutí. Nevěřila jsem vlastním uším. Co by zrovna ona, na její ultra štíhlé postavě, chtěla ještě zeštíhlovat?
Po nějaké době, mě její syn Tomáš upozornil, abych se nelekla, až jeho mámu uvidím, protože vypadá jako kostra potažená kůží. A měl pravdu, jak jsem se zanedlouho sama přesvědčila. Navíc jsem nabyla dojmu, že ani po psychické stránce není úplně v pořádku. Měla takový zlý pohled, hlavně ve chvíli, kdy mluvila o svých vlastních dětech, jak je nenávidí, že když byly malí a utírala jim zadky, tak na to že jim byla dobrá, tak ať si teď táhnou k tátovi, když ho tak milují a další a další. Koukala jsem jako blázen, protože tohle jsem od ní ještě nikdy neslyšela. Do té doby o nich mluvila jako milující matka, která své děti vidí jako ty nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější na celém světě. A navíc, Tomáš byl už dospělý, vyučil se, začal pracovat a našel si podnájem, ve kterém bydlel se svojí přítelkyní.
Uběhl nějaký ten měsíc a s Martinou jsme se opět potkaly, tentokrát na autobusové zastávce. A zase se změnila k nepoznání, teď ale úplně jinak, než předtím. Nejenže přibrala minimálně dvacet kilo a v obličeji byla oteklá, ale co vůbec nešlo přehlédnout, bylo její velké břicho. Taky oblečení mě okamžitě bouchlo do očí, vypadalo totiž, jako by ho vytáhla z popelnice a o mastných, neupravených vlasech ani nemluvě. V autobuse si sedla vedle mě a celou cestu mlela samé nesmysly, včetně toho největšího, že je těhotná. Chtěla jsem se k této její „radostné události“ nějak vyjádřit, ale zrovna jsme vystupovaly, tak jsem si říkala, že máme ještě společnou cestu k našim domovům, stihnu to tedy pak. Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, co jsem se právě dozvěděla a došla jsem k závěru, že si buď před lety vymyslela operaci dělohy, a nebo teď to její tehotenství. Přece žádná žena bez dělohy, ještě nikdy neotěhotněla. A vtom vidím Martinu, jak utíká po cestě v parku a naproti ní běží chlap, který na první pohled vypadal jako bezdomovec. Než jsem přešla silnici na druhou stranu, stihla jsem ještě zahlédnout, jak se políbili a odcházeli, ruku v ruce, směrem ke křoví, ve kterém oba zmizeli. Byl to pro mě šok a dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat.
Od této události jsem Martinu delší dobu neviděla, až v jednom supermarketu jsem potkala Tomáše, který mně tam celý příběh dovyprávěl. Martina těhotná samozřejmě nebyla, zato se k ní nakvartýroval chlap z parku, kterého jsem považovala za bezdomovce, což sice nebyl, ale moc k tomu nescházelo. Bydlel totiž v azylovém domě, hned vedle parku, byl bez práce a žil ze sociálních dávek.Tomáš svou mámu v jejím bytě celkem pravidelně navštěvoval. Když za ní před časem přišel, byl zděšen z toho, co tam viděl. Ještě pořád měl v paměti, jak to tam vypadalo v době, než se s tátou odstěhovali. Tehdy v jejich bytě bylo všechno upravené, opravené, zařízené a uklizené. Zato teď, hotová spoušť. Všude jen špína, smrad, samé prázdné láhve od alkoholu, popelníky plné vajglů a skoro všechen nábytek, zařízení a elektrospotřebiče byly pryč. Jak Tomáš zjistil, tak všechno, co šlo zpeněžit, mámy nový „objev“ prodal, aby měli na alkohol, cigarety a možná i na drogy. Navíc Martinu v bytě zamykal, přestala pracovat, nevycházela vůbec z bytu ven a pro léky, které měla na předpis, jí chodil sám. Při každé návštěvě Tomáš mámě domlouval a ona mu pokaždé slibovala, že se dá dopořádku a svého spolubydlícího z bytu vystěhuje. Nic z toho se ale nestalo, naopak to bylo horší a horší. Před poslední návštěvou koupil mámě tři trička, aby měla aspoň něco čistého na sebe. Když ale viděl, v jak zuboženém stavu je, že mluví úplně z cesty, jako by žila v jiném světě, naložil ji do auta a odvezl k praktickému lékaři, kterému stačilo, aby se na ni jen podíval, okamžitě zavolal sanitku, která ji odvezla rovnou na psychiatrii. Do svého bytu se už nikdy nevrátila, v současné době je trvale umístěna v psychiatrické léčebně a Tomáš, na střídačku s jeho sestrou, si ji bere domů na svátky. Lékaři jí diagnostikovali chronickou formu schizofrenie, deprese a ještě něco (název už Tomáš zapomněl).
Já jsem si na tento příběh vzpomněla, když jsem po dvaceti letech viděla Martinu s Tomášem, který ji odvážel zpět do léčebny. Na chvilku jsme se zastavili, pozdravili, něco málo prohodili a hned zase rozloučili. Martina skoro nemluvila, byla jako tělo bez duše, měla oteklý obličej a nepřítomný pohled. Byla sice čistá, voňavá i vlasy měla upravené, ale přesto byl pohled na ni smutný. A já dodnes nechápu, že tak inteligentní a šarmantní dáma, za kterou se svého času otáčeli všichni chlapi z okolí, může ve svých pětačtyřiceti letech skončit za zdmi ústavu.
