Článek
Dnešní mladí vidí dobu před rokem 89 jen černě. Podle nich jsme nic neměli a nikdo z nás nedělal nic jiného, než stál frontu na banány. Jasně, žili jsme v jiném režimu a nemohli si dělat, co jsme chtěli, tak jako dnes. Ale i my jsme si, v rámci možností, užívali života plnými doušky a máme z té doby i pár hezkých vzpomínek. Rozhodně jsme ale nežili jako ve středověku.
Je pravda, že v pátek se nějaká ta fronta vystát musela, nejvíc na maso, ale kdo vydržel a měl štěstí, přinesl domů i játra, nebo maso na svíčkovou. Jako děti jsme si v sámošce kupovaly pribináčka, eskymo a míšu, sbíraly známky a céčka, cvrnkaly kuličky, skákaly gumu. Doma si malé děti hrály s mončičákem, větší skládaly Rubikovu kostku. Džíny se v běžném obchodě sehnat nedaly, kupovaly jsme je za bony v tuzexu. Na silnicích aut moc nejezdilo, ale trabanty, wartburgy, žigulíky, tatrovky, oktávie a embéčka, jsme znali všichni. Středoškoláci po vyučování posedávali v kavárnách, popíjeli kafe, kouřili cigarety a klábosili o všem možném. A těch vtipů, o politice, politicích a nejvyšších státních činitelích, co jsme tam slyšeli! Naštěstí jsme mezi sebou žádného ambiciózního práskače neměli. V sobotu pak byly čaje, diskotéky, zábavy a plesy. Taky jsme chodili do divadla, kde kromě herců účinkovali i populární zpěváci a známé skupiny za rozumné vstupné. Jedním z nejčastějších míst setkání nás mladých bylo místní kino. Hned za vstupnímu dveřmi malý vestibul, v rohu pokladna s paní pokladní a uvaděčkou zároveň, za ním jeden kinosál s rozvrzanými sklápěcími sedačkami, bez šaten a sociálního zařízení. A prostory za kinem byly místem srazů nejrůznějších part.
Po studiu na střední, nebo vysoké škole jsme museli všichni do práce. Kdo nepracoval, byl odsouzen za příživnictví. Kluci, kterým už bylo 18 let a měli ukončenou střední školu, byli odvedeni, stali se z nich branci a zanedlouho rukovali na vojnu. Bydlelo se buď v rodinných, nebo bytových domech a od 60. let i v paneláku na sídlištích. Doma jsme měli televizi, napřed černobílou, pak i barevnou, vysavač, mixér, magnetofon, gramofon, pračku klasickou i automatickou tatramatku. Moje mamka pletla krásné svetry, čepice, šály, ponožky a rukavice. Táta zase vymaloval celý byt a vlastnoručně vyřezal nástěnnou poličku, stoličku, javorový list, kukačky a řadu dalších věcí.
Moje Vánoce s rodiči byly podobné těm dnešním. Byly skromnější, ale krásně nazdobený stromeček, zavěšené jmelí, provoněný byt purpurou i frantíkem a na štědrovečerním stole rybí polévka a bramborový salát se smaženým kaprem, jsme měli vždycky. Stejně jako devatero druhů vánočního cukroví a voňavou vánočku s rozinkami, sypanou mandlemi, na kterou k nám chodili všichni příbuzní a známí. Se sháněním vánočních dárků jsme začínali už od září, abychom vůbec něco sehnali, ale o to větší radost jsme z nich pak všichni měli. Rachejtle a dělobuchy tehdy ještě nebyly, v obchodech se prodávaly jen obyčejné prskavky, které nám ke štěstí, sváteční pohodě a spokojenosti, bohatě stačily.
