Článek
Právě jsem dočetla příspěvek účastníka jedné diskuze, ve které vyjádřil svůj názor a stanovisko k danému tématu tak osobitým způsobem, že mně hned připomněl souseda z domu odnaproti. Ten se jmenuje Ládík a narodil se před šestačtyřiceti lety do rodiny, ve které ho už toužebně očekávali rodiče a tři sestry. Byl tedy nejmladší a navíc kluk, tím pádem i pozornost, rozmazlování a hýčkání měl od všech členů rodiny vrchovatě. Jeho otec byl drobný, nenápadný sušinka, kterého nebylo skoro vidět a slyšet už vůbec ne. Zato matka byla pravý opak, korpulentní žena, které bylo všude plno. Bydleli jsme naproti nim, takže jsme celou rodinu měli jako na dlani.
Rodiče a starší sestry by svému mazánkovi dali všechno na světě a on se jim za to odvděčil tak, že si komplet celou rodinu zotročil. Po vyučení měl začít pracovat a starat se o sebe. Hledal tedy práci, ale nějakou speciální. Kdykoliv jsem ho potkala tak tvrdil, že by pracovat chtěl, ale ne za tak málo, co mu všude nabízejí, protože on má na víc. Nakonec z toho hledání onemocněl a když mu nikdo nenašel nic tělesného, vymyslel si něco psychického, jen aby se dál mohl přiživovat na vlastní rodině. Všechny tři sestry se postupně vdaly a odstěhovaly, takže Ládík zůstal v bytě sám se svými rodiči. Každý den po snídani si šel hledat práci, vrátil se na oběd a po něm si zdřímnul. Hledání práce je přece dřina, nepříjemná, stresující, vyžadující hodně času a úsilí. Když hledal už desátý rok, jeho otec náhle zemřel. Pro Ládíka se tím nic nezměnilo, měl přece ještě matku. Jen těch peněz z rodinného rozpočtu ubylo. Za nějaký čas jeho matka onemocněla, měla silnou cukrovku, problém s ledvinami, s vysokým krevním tlakem a se srdcem. Toho Ládík hned využil a začal pravidelně docházet na úřad práce, nikoliv kvůli práci, kterou stále ještě hledal, ale proto, že tam vyřizoval přiznání svého invalidního důchodu, příspěvku na péči a invalidního důchodu pro nemocnou matku, o kterou se do té doby staral tím způsobem, že dopoledne nakoupil, pak šel hledat práci a domů se vracel až večer. Jednou v zimě jsem jeho matku potkala venku před barákem, kde se v pantoflích brodila ve sněhu. Zeptala jsem se, proč si neobula pořádné zimní boty, že jí v těch v pantoflích umrznou nohy. Ukázala mně hodně oteklé kotníky, se kterými se do žádných bot nevejde a Ládík přece nemá čas na to, aby jí sháněl boty. O několik let později jeho maminka náhle zemřela. Okolnosti kolem úmrtí byly nejasné, něco tam vyšetřovala i policie, která případ nakonec odložila pro nedostatek důkazů. Sousedka, která přivolala rychlou záchrannou službu byla u toho, když lékař konstatoval smrt. V tu chvíli Ládík zblednul a jen řekl: “ Tak to je v p…i, teď už mně její důchod nedají!"
Měl ale z pekla štěstí, že všechny tři sestry se svého dědického podílu zřekly, takže družstevní byt měl jen sám pro sebe. Když jsem ho po čase potkala a oznamoval mně to, měla jsem dojem, že to bere jako samozřejmost, protože jen dodal: „Holky jsou zaopatřené, tak proč bych jim měl něco dávat?“ Věřím tomu, že jim za to ani nepoděkoval, protože od pohřbu jejich matky jsem tam už neviděla ani jednu z nich. Jak šel čas, začal viditelně chátrat nejen Ládík, ale i jeho byt, okolo kterého chodili všichni sousedé s přikrytými ústy a nosem, a to ještě hodně rychle. Nepracoval, neplatil za služby, za plyn, ani elektřinu, na dávky neměl nárok, vyčerpal už všechno, co se dalo, ze svého malého invalidního důchodu měl sotva na kus žvance, tak si půjčoval a dlužil už kdekomu. Nějakou dobu takto přežíval, až došlo na exekuci. Na bytovém družstvu mu poradili, aby byt rychle prodal, splatil dluhy, nějaké peníze do začátku mít bude, začne (konečně) pracovat, najde si slušný podnájem a bude na tom líp, než je teď. Nevím, jestli ho jen přemluvili, nebo mu pohrozili a nebo sami rovnou vystěhovali, nicméně přesně tak, jak mu radili, to udělal. Když jsem s ním mluvila naposled, byl celý natěšený z peněz, které mu po vyrovnání všech dluhů ještě zbyly, a hlavně z pronajatého bytu v jednom lázeňském městě, hned naproti nádraží. Říkal, že práci pořád ještě hledá, ale že se mu už začíná něco rýsovat a hlavní důvod, proč se odstěhoval až tak daleko, byl ten, že tam je hodně klientů z Arábie, což mu ale vůbec nevadí, naopak, chce si tam mezi nimi najít hodně kamarádů, protože v dnešní době člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit.
Nevím, co všechno si od toho sliboval, ale když jsem ho zhruba po roce viděla vycházet z nádraží, skoro jsem ho nepoznala. Vypadal jak extrémně zanedbaný bezdomovec, který očividně své kamarády nenašel v okolí lázní, ale někde pod mostem. Bohužel.
