Článek
Byla sobota, 2. listopadu, Památka zesnulých a vzpomínka na naše blízké, kteří už nejsou mezi námi. Jako většina ostatních, tak i já jsem se vypravila na hřbitov, kde odpočívají mí rodiče, abych uctila jejich památku květinami a zapálenou svíčkou. Cestou jsem jen doufala, že tam aspoň někdo bude, protože se často stává, že nikde ani živáčka, což je dost nepříjemné, protože hřbitov je na odlehlém místě, na samotě u lesa. A to nejsem žádný strašpytel, ani žádnou fobii ze hřbitovů nemám. Už jako dítě školou povinné, jsem na hřbitov chodila poměrně často. Ale to bylo jinde, v jiném městě i v jiném kraji.
Tehdy jsem s rodiči bydlela na Moravě, v paneláku na novém sídlišti, kde občanská vybavenost téměř žádná nebyla, takže pro všechno se muselo až do historického centra města. Městská hromadná doprava v provozu taky ještě nebyla, auto měl tehdy jen málokdo, tak nezbývalo nic jiného než všude chodit pěšky, nejkratší cestou, která vedla přes hřbitov. Nikdy jsem se ale nebála, naopak, připadalo mně to úplně normální. Byla to přece zkratka, kterou využíval kde kdo.
Jako děti jsme na místní hřbitov chodily i se smutečním průvodem. Hrávaly jsme si venku před panelákem a když jsme z dálky slyšely hudbu, věděly jsme, že to jde smuteční průvod. Stouply jsme si k silnici a čekaly. Někdy jsme se jen dívaly, jindy se zařadily na jeho konec a došly s ním až na hřbitov. Smuteční průvod vyjížděl z domu zemřelého. Vévodil mu nazdobený kočár tažený koňmi, za ním šel farář v doprovodu živé hudby. Průvod prošel městem až ke kostelu, ve kterém se pak blízcí a truchlící sešli u rakve zemřelého, aby se s ním naposledy rozloučili. Poté se všichni odebrali na hřbitov, který byl hned vedle kostela a kde byl nebožtík uložen v rakvi do hrobu.
Církevní pohřeb s pohřbíváním do země, je sice nejstarší způsob, ale v dnešní době i nejdražší a možná proto se už tolik neprovozuje. Snad ještě na Moravě, pozůstalí by tam měli pořádnou ostudu. Sousedé z dědiny by jim nikdy neodpustili, kdyby nebožtíkovi nevypravili církevní pohřeb s velkou hostinou pro všechny.
Později jsme se s rodiči odstěhovali do Severních Čech. Pár let na to jsem se na Moravu přijela podívat, abych si zavzpomínala v místech, kde jsem prožila kus svého dětství, ale byla jsem v šoku z toho, co jsem tam viděla. Moje první cesta vedla ke hřbitovu, kde před velkou kamennou zdí vyrostla celá řada nových rodinných domů. Divila jsem se, že to těm lidem nevadí, koukat se z oken přímo na hřbitov. Pak mně ale došlo, že tam, na Moravě, to lidé berou úplně jinak. Místní hřbitov je odnepaměti nedílnou součástí města, jeho kultury a tradic a starší domy ho obepínají i z ostatních stran. Starousedlíci chodí na hřbitov stejně, jako jiní do parku. A právě v tom se moravské hřbitovy od těch českých podstatně liší.
A jak jsem v úvodu doufala, tak se i stalo. Tentokrát jsem na tom našem českém hřbitově sama nebyla. Bylo tam hodně lidí, kteří přišli na hrob svých blízkých zapálit svíčku a věnovat jim tichou vzpomínku, stejně jako já.
