Článek
Mezi mé nejlepší kamarádky patří dvě spolužačky ze základky, se kterými se pravidelně scházíme už více než padesát let! Náš poslední sraz byl minulý týden odpoledne v bytě jedné z nás.
Před odchodem na setkání jsem si vzpomněla na příhodu, která nás před dvaceti lety rozesmála k slzám. Nevím už, čí nápad to byl a kdo z nás tu otázku položil, ale co vím přesně, je to, jak ten dotaz zněl: „Kdybyste vyhrály první v loterii, za co byste tu výhru utratily?“ Na to jsem obratem odpověděla, že celý svůj život obdivuju a miluju typicky anglické, cihlové domy, takže bych si tento typ domu buď v Anglii koupila, nebo v Česku bych si ho nechala postavit. A pro lepší názornost jsem ho zhruba načrtla. No a dál jsme jen vymýšlely, dokreslovaly a doplňovaly, blížila se už půlnoc a z malého cihlového domku nám vyrostl hrad s několika věžemi a cimbuřím. V jednom kuse jsme se z našeho společného architektonického tvoření smály. Je to stará věc, že se člověk nikdy tak srdečně nezasměje něčemu vážnému, duchaplnému, inteligentnímu, ale vždycky jen nějaké „blbosti“. A čím větší blbost, tím víc legrace a smíchu.Takže jsem si na náš už tradiční sraz připravila další „blbost“.
Je to už pár let, co v batohu nebo v kabelce nosím po domácku vyrobenou věc, kterou jsem si pojmenovala „bezpečnostní zařízení proti odcizení kabelky z nákupního vozíku v supermarketu“. Mám zjištěno, že jednotlivé komponenty k dostání jsou, ale finální výrobek jsem nikde neviděla. Předmět doličný jsem položila na stůl s dotazem, kdo z přítomných se chce stát milionářem a půjde se mnou do jeho výroby, distribuce a prodeje? Začátek byl trochu rozpačitý, kamarádky vzaly předmět do ruky a důkladně ho prozkoumávaly ze všech stran. Pak jsem předvedla, jak to funguje v praxi, čímž se jejich zájem pomalu zvyšoval. Následovala ukázka, jak se jednotlivé díly skládají dohromady. Úplně nejvíc jsme se ale nasmály, když jsme si ujasnily formu prezentace našeho finálního výrobku na internetu. Už jen ta představa, jak tři seniorky coby influencerky točí video z důvodu propagace vlastního produktu na svých platformách, v odlehlé uličce hypermarketu, z níž jedna svým telefonem natáčí, druhá je v roli zákaznice vyhledávající zlevněné zboží z letáku a při tom si ani nevšimne plížící se zlodějky, kterou hraje třetí z nás. Ta je maskovaná černou kapucí a tmavými brýlemi. Potichu se přibližuje k nákupnímu vozíku, ze kterého chce ukrást kabelku. Rozhlídne se, vzduch je čistý, natáhne ruku, sahá po kabelce, chce ji vzít, ale kabelka drží jako přibitá. Zlodějka je zmatená, neví, co se děje, chvilku váhá, pak s kabelkou škubne, ale nejde to. Zlodějka už na nic nečeká, utíká pryč, co nejdál od místa činu, zatímco naše nakupující s hlavou stále zabořenou do regálu, nemá ani tušení, co se kolem ní děje. Hlavní ale je, že svou kabelku najde tam, kam ji odložila, nepoškozenou a celou. Při vymýšlení tohoto krátkého videa, jsme se smíchy málem počůraly.
Přestože to ani jedna z nás nahlas nevyslovila, svorně jsme pochopily, že to celé byla jen hra. Hra na influencerky, které chtěly využít sociální sítě pro marketingové účely a skvěle se při tom bavily. A taky si myslím, že jakákoliv snaha o dotažení našeho podnikatelského záměru do zdárného konce by byla marná, protože ani jedna z nás by na to neměla čas. Je to paradox, že nejméně času mají seniorky, a s přibývajícím věkem ho je čím dál tím míň. Jediný okamžik, kdy mně osobně čas utíká opravdu hodně pomalu, je ten, když mně ujede autobus a já musím na zastávce čekat na další.Tak tam těch deset minut čekání zdá se být nekonečných. Už teď se těším na další sraz a hlavně na to, jakou blbost pro zasmání zase vymyslíme!
