Článek
Před pár dny jsme se s kamarádkou zcela náhodou ocitly ve vnitřních prostorách velkého, činžovního domu, ve kterém jsem bydlela od narození až do svých sedmi let, než jsem se s rodiči přestěhovala na venkov. Ačkoliv jsme se za pár let do města vrátili, v prostorách tohoto domu jsem už nikdy nebyla. Kdykoliv jsem šla kolem a vzala za kliku u dveří, tak nikdy nešly otevřít.
Ani tentokrát jsem neodolala pokušení nahlédnout dovnitř. Na první pokus opět nic, ale něco mně našeptávalo, abych to zkusila ještě jednou a měla jsem štěstí, dveře se otevřely a já po letech uviděla průjezd domu. Ale co teď! V první chvíli jsem si vůbec netroufla jít dál, ale protože jsem si nechtěla nechat proklouznout příležitost mezi prsty, sebrala jsem odvahu, udělala dlouhý krok a byla jsem tam. Pomalu, krůček po krůčku jsem se přikrčená u zdi plížila tmavým průjezdem až na jeho konec, kde jsem se zastavila a přivřela oči, abych aspoň na okamžik nasála tu atmosféru svých dětských let. A bylo to opravdu úžasné, jen jsem měla pocit, jakoby mě něco postrkovalo ještě někam dál. V tu chvíli za mnou přišla i kamarádka, která do té doby stála venku za dveřmi. Řekla jsem ji o svém pocitu, což ona okamžitě pochopila, takže jsme společně, opatrně a potichu vystupovaly po schodech až do mezipatra k proskleným dveřím vedoucím přes lávku na dvorek. Stála jsem tam, rozhlížela se kolem sebe a při tom se na chvilku vrátila v čase, do těch krásných, bezstarostných let. A byla jsem neskutečně šťastná. Z tohoto snění mě náhle vyrušil zvuk blížících se kroků. S kamarádkou jsme už viděli hlavu staré paní, která pomalu a s velkou námahou vyšlapávala schody a když už byla nahoře, zamířila si to přímo k nám. V tu chvíli mně blesklo hlavou, aby si snad nemyslela, že jsme nějaké „čorky“, které si právě obhlížejí svůj budoucí objekt zájmu. Stejně jako já zřejmě uvažovala i moje kamarádka, protože jsme téměř současně hlasitě pozdravily a překotně se daly do vysvětlování důvodu naší přítomnosti v domě. Paní to naštěstí pochopila, takže jsem dál pokračovala výkladem o historických zajímavostech týkajících se domu, ona se zase rozpovídala o těch současných. Když už jsme všichni tři nabyly dojmu, že veškeré informace ohledně historie, změn, obyvatel a provozu domu jsou vyčerpané, poděkovaly jsme za ochotu, vstřícnost, trpělivost a čas, který nám paní věnovala, rozloučily jsme se a odcházely po schodech dolů.
Až teprve teď jsem si všimla, v jak žalostném stavu společné prostory, jako chodba, schodiště, spodní dvorek, kam se vchází ze sklepních prostor i průjezdu, samotný průjezd a venkovní dveře jsou, což ale nikterak neubralo na síle vzpomínek prožitých zde. Stále jsem byla šťastná a vděčná za to, že jsem mohla být přítomna konfrontaci současnosti s minulostí, což pro mě byl nezapomenutelný zážitek a úžasný pocit štěstí. Bydlet tam bych už ale rozhodně nikdy nechtěla!
