Článek
Existuje několik výkladů slova alchymie, ale za nejpravděpodobnější bývají považovány dvě teorie:
1. Odvození od slova chemi tj. černá země, tradiční název Egypta.
2. Odvození od slova ta chyta tj. v řečtině „tavitelné“, resp. chyma „slévání“, „tavení“.
Kdy vznikla? Když se člověk naučil tavit kovy? Když si začal vařit nebo péct potravu?
Obvykle se předpokládá, že vědění spojené s metalurgií, které bývá arabsky označováno al-kimija se dostává přes Španělsko do Evropy kolem 12. století, ale je možná i cesta přes řád templářů, který, jak i jim bylo vytýkáno ve 14. století, uzavíral smlouvy s arabskými vládci.
Bulla Janna XXII. Proti alchymistům vydaná 1317 - označuje alchymisty za podvodníky. Sám Jan XXII. však dává svému lékaři finance na kotlík určený k jisté tajné práci – pravděpodobně výrobě elixíru.
A jak je to s alchymií u nás?
Přemyslu Otakaru II. byla údajně věnována sbírka astronomických přístrojů a arabských rukopisů. Zda se někdo na jeho dvoře zabýval alchymií, asi těžko zjistíme. Nicméně v Pasionálu abatyše Kunhuty, jehož autoři jsou dominikán Kolda z Koldic a kanovník Beneš lze najít alchymistické motivy. Kunhuta byla prvorozenou dcerou českého krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, byla mazovskou kněžnou (s knížetem Boleslavem II. Mazovským, s nímž měla 3 děti, se rozvedla), poté se stala abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, po smrti své pratety sv. Anežky se stala abatyší kláštera Na Františku.
Je zřejmé, že určité znalosti alchymie měl i Karel IV. Když nic jiného, napovídá tomu využití achátů při výzdobě kaple sv. Václava a kaple sv. Kříže. Každopádně se dá předpokládat, že jisté alchymické znalosti měli mistři Petr Parléř (erb černo-bílo-červený) a Theodorik - výzdoba Karlštejna.
První přímá česká zmínka o alchymii je známa ve skladbě „Nová rada“ (1394) od Jana Smila Flašky z Pardubic a z Rychmburka, synovce prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic. Jan Smil sepsal poučnou báseň: „Rada, jak dělat zlato a kouzla a jiná umění“, takže ve 14. století museli být v Čechách alchymisté.
V 15. století již najdeme doklady, že nejeden učenec se zabýval alchymií. Příkladem může být Konrád z Vechty, který byl člen královské rady, mincmistr království českého, zemský podkomoří, od 1408 olomoucký biskup, od 1413 byl 7. pražským arcibiskupem v roce 1425 zbaven úřadu, protože sympatizoval s husity a listem poslaným z Čech ke koncilu kostnickému byl obviněn z provozování Hermova umění.
Jan z Lazu; též z Laacu, Lasnioro nebo Lasnionoro (jde o přezdívku, kterou mu vynesla jeho poctivost - it.: laz nien oro = Laz žádné zlato) byl autor 1. českého alchymického spisu Cesta spravedlivá (1457), svoje vědomosti o transmutaci získal v Itálii u Antonína z Florencie, pracoval pro císařovnu Barboru v Mělníce.
Alchymií se zabýval i Hynek z Poděbrad, kníže Minsterberský, který byl nejmladším synem krále Jiřího z Poděbrad. Měl od r. 1480 v Kutné Hoře dokonce alchymistickou laboratoř. Psal milostné básně a překládal renesanční literaturu. Pořádal turnaje a hostiny nebo se jich hojně účastnil. Byl znám svou slabostí pro ženské pohlaví.
Praha se stala známou svou vysokou kulturní úrovní a tolerancí k alchymii již před panováním Rudolfa II. Ferdinand II. Tyrolský – syn římskoněmeckého císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, strýc Rudolfa II. byl místodržícím v Praze a pro svou krásnou a chytrou tajnou manželku Filipínu nechal postavit lovecký zámek ve tvaru hvězdy (letohrádek Hvězda). Je doloženo, že Filipína měla zájem o léčitelství a zabývala se pěstováním bylinek.
S dobou Rudolfa II. je pak běžně spojováno působení dvou alchymistů Johna Dee a Edwarda Kelley. John Dee 1.) byl matematik, astronom, alchymista, astrolog a okultista velšského původu. Byl rádcem krále Eduarda VI. a později královny Alžběty I. Spolu s alchymistou Edwardem Kelleym pobýval v Polsku, později se stal dvorním alchymistou císaře Rudolfa II., kterému věnoval zázračné zrcadlo. Později ale upadl v nemilost, takže musel opustit zem. Pobýval pak v Sasku, poté se tajně vrátil do Čech a působil jako alchymista u Viléma z Rožmberka. V roce 1586 odjel zpět do Anglie, kde se stal rektorem koleje v Manchesteru. Napsal několik alchymistických prací, a také několik spisů, zaměřených na matematiku a astronomii. Podle některých anglických historiků měli Kelley a Dee v Praze školit na špiona Williama Shakespeara, a následně s ním na některých projektech spolupracovat. Legendy o slavném dramatikovi tvrdí, že Prahu navštívil dvanáctkrát.
Císař Rudolf II. v roce 1590 Edwarda Kelleyho povýšil do šlechtického stavu a pasoval ho na rytíře z Imany. Ostatní alchymisté však o něm mluví pohrdavě: „Z alchymie neví ani tolik, kolik ví sluha, který zatápí v peci.“ V podstatě je to asi pravda, neboť Kelly vlastně nikdy nestudoval z knih a všechno co znal, odkoukal od svého učitele Deea. Kelly v Praze koupil ještě dva domy - na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) známý jako Faustův dům a tzv. dům U osla v kolébce, na jehož nádvoří stojí pozoruhodná věž. Tam prý měl mít Kelly svou tajnou alchymistickou laboratoř.
Samozřejmě alchymistů v té době působilo víc, ale ne ve Zlaté uličce na Pražském hradě. Domky vestavěné od konce 16. století do výklenků hradby byly obývány až do 2. světové války. Jediný alchymista, který v ní žil, byl penzionovaný profesor Uhle, který se sem přestěhoval z Vídně. Prý u antikvářů skupoval kdejaký alchymistický spis a ve svém domě dělal pokusy. Právě ty ho prý připravily o život. V červnu 1831 ve Zlaté uličce proběhla exploze a jejím epicentrem byl právě domek profesora Uhleho, kterého potom nalezli mrtvého. Příčinou jeho smrti nebyl výbuch, ale pravděpodobně podlehl z leknutí mrtvici. Výbuch způsobila příprava pokusu se směsí síry, ledku a dřevěného uhlí.
K legendám o alchymistech patří i pověst o šíleném bradýři. Podle pověsti to byl holič, který se domníval, že pomocí alchymie zbohatne rychleji než holením lidí. Ve skutečnosti promrhal veškeré jmění. Svůj dům musel prodat. Jeho žena spáchala sebevraždu. Dcera se stala prostitutkou. On se zbláznil a napadal lidi nožem. Po smrti běhá Karlovou ulicí s břitvou v ruce a hledá někoho, do by se od něho dal oholit.
Někteří z alchymistů se do dějin zapsali svými díly, které jsou dnes spojeny s různými obory lidské činnosti. Alchymista Bavor Rodovský mladší z Hustířan napsal v 16. století kuchařskou knihu - „KUCHAŘSTVÍ, TJ.KNÍŽKA O ROZLIČNÝCH KRMÍCH, KTERAK SE UŽITEČNĚ STROJITI MAJÍ“.
Někteří vědci se domnívají, že skladby Michaela Maiera, který byl německý lékař a rádce císaře Rudolfa II., mohou být šifrou – časomírou pro alchymistické transmutace.
Nejspíše i Jan Amos Komenský byl s alchymií obeznámen velice dobře, o čemž svědčí jeho „Labyrint světa a ráj srdce“ a skutečnost, že se zabýval věcí tak pošetilou, jako je perpetuum mobile, stroj, který zůstává v chodu bez dodávání energie.
Zcela neprávem ve stínu svého skoro jmenovce Václava Hájka z Libočan zůstává český lékař Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku. Právě v roce 1562 přeložil do češtiny několikasetstránkový Mattioliho herbář, který doplnil botanickými poznatky z Čech. Při této práci musel vytvořit zcela nové české názvosloví, které se z části používá ještě dnes. Stýkal se tehdejšími sládky a získané vědomosti pak popsal v latinské publikaci „De cerevisia ejusque conficiendi ratione, natura, viribus et facultatibus“ (O pivu, způsobech jeho přípravy, jeho podstatě, silách a účincích), kterou vydal v roce 1584 ve Frankfurtu nad Mohanem. Tato latinská publikace je bezesporu první publikací o pivu vydaná v Čechách a velmi pravděpodobně i první publikací svého druhu na světě.
Za posledního českého alchymistu bývá považován Kryštof Bergner. Říká se, že to byl „poslední pražský alchymista“ a zároveň „první český chemik“. Jeho pokusy směřující k odhalení Kamene mudrců vyžadovaly spoustu peněz, a tak se Berger ve svých volných chvílích věnoval výrobě nejrůznějších chemických preparátů pro pražské lékárníky a drogisty. Bergner vynalezl kamna s roštem, opatřené železnými pláty a vymazaná šamotem. Byť se to možná dnes nezdá, byl to významný vynález. Díky této činnosti zanedlouho zbohatl a v Praze si pořídil hned dva domy v Kozí ulici – U tří červených lvů a U bílého slona. Díky asanaci nemůžeme přesně určit domy, ale stály poblíž Haštalského plácku, kde je dnes Muzeum alchymie, což je díky povodním v roce 2002 objevená stará alchymistická dílna.
Zdroje:
https://is.muni.cz/th/i7lnx/cela_diplomka.pdf
›JULIUS KOŠNÁŘ, STAROPRAŽSKÉ POVĚSTI A LEGENDY, 1992, ISBN 80-207-0393-4
›MILOSLAV ŠVANDRLÍK, PRAHA PLNÁ STRAŠIDEL, 1993, ISBN 80-85385-46-5
›PETR DAVID A VLASIMÍR SOUKUP, ZA STRAŠIDLY PO PRAZE, 2008, ISBN 978-80-249-1066-6
›TADEAŠ HÁJEK Z HÁJKU, UK PRAHA 1976
›TADEAŠ HÁJEK Z HÁJKU,2000, ISBN 80-238-6688-5
›KAREL PEJML, DĚJINY ČESKÉ ALCHYMIE,1933, LITOMYŠL
›PETER MARSHALL, MAGICKÝ KRUH RUDOLFA II.,2008, ISBN 978-80-7381-238-6
http://www.alchemiae.cz/cs
