Článek
V souvislosti s festivalem v Brně, kterého má být sněm spolku sudetských Němců, se objevují různé články o Sudetech. Někteří říkají, že jde fyzickogeografické pojmenování Sudéta, jež je keltského původu, složené z gramatického základu sud „kanec“ a přípony éta „les“, tedy „Les kanců“, případně „Les divokých sviní“. Jiní upozorňují, že Sudeta Ore čili „Sudetské pohoří“ je pojmenování, které použil alexandrijský astronom a geograf Klaudios Ptolemaios v díle Geografie při popisu území nazvaného Germanie. Dlouho byl termín Sudety používán pro geomorfologický útvar, tedy soustavu pohoří táhnoucí se od Západolužického podhůří v Německu přes Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory až po Jeseníky a Moravskou bránu v Česku.
Ve 20.století nabývá tento termín politický význam. Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní provincie, rozkládající se podél hranic s Rakouskem a Německem, jež požadovaly nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku, potažmo k nově vzniklé Německé republice.
Šlo o tyto oblasti:
Deutschböhmen (Německé Čechy), zahrnující západ, severozápad a sever Čech, s centrem v Liberci (německy Reichenberg).
Sudetenland (Sudetsko), zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a drtivou většinu bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě (Troppau). Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel.
Böhmerwaldgau (Šumavská župa), zahrnující jihozápad, jih a jihovýchod Čech, s centrem v Českém Krumlově (Böhmisch Krummau). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Horními Rakousy.
Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), zahrnující jih Moravy, s centrem ve Znojmě (Znaim). Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Začínala u Břeclavi (Poštorná) a zahrnovala Mikulovsko, Znojemsko a Slavonicko.
Mimo tyto čtyři oblasti stálo Novobystřicko připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi. Mezi těmito oblastmi obývanými převážně německou populací, respektive mezi jejich zástupci, však neexistovala politická spolupráce. Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1.–20. prosincem 1918, takže se pokus o odtržení nezdařil a tyto čtyři celky přestaly existovat.
Německé obyvatelstvo začalo protestovat a demonstrovat za tzv. práva národů na sebeurčení. Tyto demonstrace (např. v Liberci, Moravské Třebová, Šternberku nebo Kadani) byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Protesty byly v březnu 1919 násilně potlačeny československou armádou. Později byly tyto oběti coby „březnoví padlí“ propagandisticky zneužívány nacionalisty k eskalaci konfliktů, zejména v pohraničních oblastech, které se samy začaly označovat Sudety. Když přestal tento druh odporu ztrácet na intenzitě, pojem „sudetský“ přetrval jako identifikace se zbytkem německého obyvatelstva v Československu. Nicméně toto označení Němců v celém Československu až do 30. let nebylo v tomto smyslu používáno.
Hranice Československa po první světové válce byly určovány mírovými smlouvami, které potvrzovaly vítězné mocnosti. Na jihu a východě Československé republiky byly hranice potvrzeny tzv. Trianonskou smlouvou v roce 1920. Hranice se sousedním Německem a Rakouskem byly potvrzeny na Pařížské mírové konferenci již o rok dříve; zde byla také potvrzena územní celistvost Československa. Smlouva s Německem byla uzavřena ve Versailles a smlouva s Rakouskem v Saint–Germain.
Německé obyvatelstvo v nově vzniklém Československu ztratilo svoji politickou roli, kterou mělo v habsburské monarchii. Jazykový zákon č. 122/1920, přijatý 29. února 1920, stanovil československý jazyk jako oficiální jazyk republiky a upravil jazyková práva národních menšin. Zákon také obsahoval ustanovení o právech národních a jazykových menšin. Pokud v určitém okrese žilo alespoň 20 % obyvatel jiného jazykového původu, měly tyto menšiny právo podávat žádosti a komunikovat s úřady ve svém jazyce.
Republika od samého začátku aktivně prosazovala politiku čechizace. V roce 1920 bylo v německém území 495 českých menšinových základních a občanských škol a v roce 1930 více než 1400, z toho 1153 státních menšinových základních škol s celkovým počtem 2 559 tříd. V pozemkové reformě bylo zase např. německým vlastníkům zabaveno 30 % lesů, a jen 4 % vlastníkům českým.
Z historických důvodů bylo české a německé obyvatelstvo na mnoha místech smíšené a většina zástupců z obou etnických skupin měla alespoň částečné znalosti jazyka druhé skupiny. Od 2. poloviny 19. století vytvářeli Češi a Němci duplicitní etnicky diverzifikované struktury kulturních, vzdělávacích, politických a hospodářských institucí, což prohlubovalo a upevňovalo vzájemnou národnostní izolaci.
Národnostní politika Československa vycházela sice z idey národního státu „Čechoslováků“, jehož systém měl mnohé nedostatky, Československo se přesto chovalo k menšinám na tehdy existující poměry vzorně, což dokládá počet volených zástupců Němců v prvorepublikové správě, počet německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství a také vydávání knih v německém jazyce.
Podíl německy hovořících ve statistikách z 20. a 30.let na území ČSR bývá zkreslován skutečností, že samostatnou skupinu německy hovořících obyvatel v českých zemích tvořili Židé, kteří žili především ve větších městech. Vyšší společenské a intelektuální vrstvy českého židovstva se zpravidla hlásily k němčině, coby „jazyku obcovacímu“.
Němci se s Československem jako se svojí vlastí ve valné většině případů neztotožňovali. Světová hospodářská krize ve 30. letech zasáhla německé obyvatelstvo mnohem více než české. Pohraničí bylo navázáno na další závody v Německu, odkud získávalo jak dodávky, tak tam vyváželo svoje výrobky. Nedobrá hospodářská situace v regionu, prohloubená vysokým směnným kurzem koruny, a prudký růst nezaměstnanosti (až přibližně na úroveň 30 %) se výrazně projevil na faktu, že stále více sudetských Němců začínalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP). Henlein vyzýval k otevřenému odporu proti české vládě a mnoho Němců začalo jeho názory přijímat. V obecních volbách na jaře 1938 získala Sudetoněmecká strana (SdP) bezmála 90 % všech sudetoněmeckých hlasů. Němci zahájili rozsáhlé protesty a masový odpor, včetně ozbrojeného povstání, které československá armáda potlačila. Činnost SdP byla zakázána a Henlein uprchl do Německa.Potlačení povstání využilo nacistické Německo k propagaci vlastní politiky rozšiřování svého území a svolání konference do Mnichova, známého pro Čechy nechvalně proslulou Mnichovskou dohodou. Tehdy byly Sudety připojeny k Německé říši, sudetští Němci se stali občany Říše a museli narukovat do Wehrmachtu. Již bývalí čeští Němci přivítali tuto úpravu hranic, viděnou v Praze jako krutou daň za zachování míru, většinou s nadšením. Sudetští Němci za války povětšinou sloužili v německé armádě (Wehrmachtu), jen zanedbatelná část se stala aktivními odpůrci nacismu.
S koncem války byli téměř bez výjimek Němci odsunuti, majetek byl zabavován a mnoho jich vysídlení do Německa a Rakouska nepřežilo. Většina obyvatel a politiků České republiky, stejně jako současná česká i někdejší komunistická historiografie, používá termínů odsun či vysídlení.
Zatímco československo-rakouskou smlouvou byla otázka odškodnění odsunutého německého obyvatelstva do Rakouska fakticky vyřešena, někteří sudetští Němci, vzdor uzavřené česko-německé deklaraci (ratifikovaná 1997), nepovažují problém svého odsunu a zabavení majetku na základě „kolektivní viny“ (podle Benešových dekretů) za uzavřený.
Vysídlení Němci, jejichž mluvčím je především Sudetoněmecké krajanské sdružení (něm. Sudetendeutsche Landsmannschaft), hovoří o vyhnání (něm. Vertreibung).
Sudetoněmecké krajanské sdružení (v češtině hovorově nazývané též Sudetoněmecký landsmanšaft, německy: Sudetendeutsche Landsmannschaft, zkratka SL; celý název zní Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V.) je jeden z německých vysídleneckých spolků (Vertriebenenverband), který zastupuje Němce, nuceně vystěhované ze Sudet, tj. z pohraničního území někdejšího Československa. Sdružení bylo založeno na počátku 50. let 20. století jako organizace Němců, kteří museli po porážce Německa ve druhé světové válce opustit svá bydliště na území někdejší ČSR. Sdružení organizuje každým rokem sjezd, který se nazývá Sudetoněmecký den (Sudetendeutscher Tag). Je pořádán střídavě v různých městech, často v Bavorsku, a sice o svatodušních svátcích. V roce 2018 to bylo ve dnech 26. až 28. května v Augsburgu. Sudetoněmecká rada 15. ledna 1961 schválila a 7. května téhož roku přijala „20 bodů“, které jsou v zásadě dodnes v platnosti. Mimo jiné je v nich požadováno opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, kde žili do roku 1945. Je tím míněno právo sudetských Němců znovu osídlit některá území v České republice, v krajním výkladu s tím, že jimi osídlená území by mohla být od českého státu následně odtržena. Tyto body korespondují do určité míry s Karlovarským programem, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou, podporovanou Adolfem Hitlerem. Program „20 bodů“ nerespektuje výsledky, kterých bylo dosaženo ve vzájemném česko-německém dialogu, a je v rozporu s politikou evropské integrace i evropského pojetí moderní multikulturní společnosti.
Konání němu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, jehož stanovy této organizace obsahují revizionistické cíle, které směřují k „napravení vyvlastňování – finanční odškodnění“ (§3 odst. 1 a 2 stanov) a k zásahu do poválečného právního uspořádání, je pokusem o přímou revizi Postupimské deklarace a poválečných rozhodnutí vítězných mocností, která jsou součástí mezinárodního právního rámce, na němž stojí bezpečnostní architektura Evropy i ústavní kontinuita České republiky.
Zdroj:
