Článek
Lidé oslavovali jarní slunovrat a loučili se se zimou a vítali nastupující jaro.
Vynášení smrti je lidový zvyk, který byl nejpozději od roku 1366 církví potírán jako přežitek pocházející z předkřesťanské éry. Jeho ústředním prvkem je slaměná figura oblečená v ženských šatech, známá pod četnými jmény jako například Morana, Morena, Mařena, Smrt, Smrtka, Smrtholka nebo Zima. Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody. Házení do vody naznačuje, že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.
Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1366 kdy synoda v Praze popisuje zvyk vynášet na jaře z obce postavu, představující smrt, za doprovodu zpěvů a her ji přinést k řece, kde je za velkého křiku utopena a lidé se jí vysmívají, že už jim uškodit nemůže.
Obvykle se vynášela o smrtné neděli (páté neděli postní) a to o sobě již dávalo jasně vědět jaro.
Staří Čechové si Smrtku představovali jako odpudivé strašidlo. Byla vyráběna ze slaměného došku prostrčeného loket dlouhým klackem a doplněného rukama nebo, a to častěji, ze dvou holí svázaných v kříž a obalených slámou. Slámu děti opatřily obličejem, oblékly do šatů a začaly ji zdobit – šátky, bílými hadříky, pentlemi a květinami nebo obrázky na nitkách a větvičkách. Místo korálů měla Smrtka kolem krku šňůru s výdumky (výfuky). Šlo o bílé a pestře barvené vaječné skořápky.
Příprava probíhala na Smrtnou neděli od časného rána. Když bylo dílo hotové, uspořádaly děti, hoši i děvčata, Smrtce pohřební průvod. Dvě nejstarší dívky vzaly Smrtku pod paží a průvod se vydal k místnímu potoku nebo rybníku. Při tom se po vsi rozléhal jásavý křik, výskot a zpěv
Když proud Smrtku odnesl a nikde neuvízla, bylo to znamení, že je zimě skutečně odzvoněno. Pokud však někde uvízla, šlo o varování, že se zima brání a jen tak lehce se nevzdá. Děti si rozebraly, co kdo půjčil k vyzdobení Smrtky, a obrátily se na rychlý úprk. Věřily totiž, že kdo se zdrží a doběhne jako poslední, do roka a do dne zemře.
Protipólem k vynášení Smrtky bylo nošení líta neboli letečka po vsi. Původně jej nosily ihned zrána mladé svobodné dívky, časem se této tradice ujaly opět především děti. Chození s lítem mělo podobu koledy. Děti obcházely se zpěvem vesnici a přály hospodářům dobrou úrodu. Letečko mělo nejčastěji podobu malého jehličnatého stromku, smrčku, jedličky nebo borovice, kterému se dole osekaly větvičky a kůra se oškrábala. Ponechaný věnec větviček se ověsil barevnými stuhami, fábory, různobarevnými hadříčky, papírovými květinami nebo slaměnými řetězy. Nakonec se opět navěsily barevné a bílé výdumky. Na vrcholek letečka se občas připevňovala malá hadrová nebo papírová panenka. Mnohde sloužily jako líto také větvičky kočiček. Na Plzeňsku existovala ještě jedna podoba letečka. Šlo o bělostnou loutku nemluvněte vytvořenou z šindele nebo polínka, zabalenou v peřince.
Účastnící tohoto průvodu kráčeli po vsi slavnostně a opět prozpěvovali různé písně.
Zmíněné dvě tradice spojené se Smrtnou nedělí doplňovala ještě jedna, zcela zapomenutá. Děvčata na plzeňském venkově totiž s oblibou volila ze svého středu královnu Vesnu – mladou, hodnou, roztomilou krásku. Vesnu, představující dobrou vílu tepla, dívky věnčily sněženkami, poté za veselého zpěvu vymývaly lesní studánku a s kyticemi prvních květů, poslů jara, se vracely domů.
Čištění studánek bylo dříve velmi důležité, neexistoval vodovod a lidé si pitné vody vážili, stejně jako dešťů, prostě šlo o každoroční rituál, který zajišťoval zdraví obyvatel, kteří vodu ze studánek během roku čerpali, hojnost této vody a také úrodu díky dešťům. (Otvírání studánek má dnes pevně daný termín 31. května)
Pomlázka je český velikonoční lidový zvyk spočívající ve šlehání žen muži pomocí prutu či spleteného proutí taktéž nazývaného pomlázka, prováděný na Velikonoční pondělí. Slovo pomlázka je všeobecně, jen s několika málo výjimkami, používáno v Čechách, zatímco na Moravě a v českém Slezsku je názvosloví bohatší. Na jižní Moravě se tak lze setkat s výrazy mrskút a mrskačka, mezi Kroměříží a Vsetínem a na Slovácku zase se slovem šlahačka. Na severní Moravě a v přilehlých částech Čech a Slezska se zase užívá výrazů jako jsou šmigrust, šmergust, šmerkust či šmékustr. Slovo pomlázka však nejlépe vystihuje smysl tohoto zvyku. Ke šlehání žen nebyl používán jakýkoliv prut, ale mladý vrbový proutek, který byl mládenci umně splétán. Věřilo se, že dotyk těchto mladých vrbových proutků zajišťuje ženám zdraví, mládí a plodnost. Každý chlapec se snažil uplést, co nejkrásnější pomlázku. A dívky si připravili pro chlapce co nejkrásněji nabarvená vajíčka.
Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a podle Čeňka Zíbrta vznikl pod německým vlivem. Naopak tradice říká, že v předvečer 1. května se vypravují mladí muži a chlapci do lesa, aby tam usekli co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána staročeskou májku, tradiční symbol jara. Smrček, jedličku, nebo borovici pak oklestí a špičku ozdobí věnci, kvítím, pestrými stužkami, pentlemi a fáborky. Bývalo často prestižní věcí, aby máj na návsi byl vyšší, než měli v sousedních obcích. Někdy měl v koruně velký věnec z chvojí a místní chlapci pořádali soutěž, kdo se odváží vylézt k němu a přinést z věnce stuhu.
Mládenci pak celou noc museli májku bedlivě hlídat, protože chlapci ze sousední obce se pokoušeli věnec z máje pod rouškou tmy ukrást, což by přineslo hanbu celé vsi po celý příští rok.
Kromě těchto obecních májů, které se stavějí na návsi, vztyčují někdy ještě dnes mládenci menší májky – vyzdobené břízky – před domy svých dívek. Nejstarší známý doklad o stavění máje je z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch odměnu, a to ruku děvčete.
Krásným zvykem, který téměř vymizel, jsou tzv. Královničky. Jejich smysl spočívá v symbolickém zasvěcení neposkvrněných dívek čisté jarní přírodě. Dívky se ozdobí čerstvě natrhanými květinami, zvolí ze středu tu nejkrásnější za královnu, zvoní na dveře a prosí o dobroty, které si pak rozdělí na louce.
Dnes už jen málokdo věří, že panenská čistota dívek či přírody v sobě skrývá tak čarovnou moc, že je schopná zajistit bohatou úrodu. Přesto však na silné moci jara něco je a je hezké zastavit se v hektickém shonu a pobavit se na lidových slavnostech.
Tyto zvyky přitom pochází již z dob pohanských, lidé uctívali rusalky a vodní víly, ochránkyně pramenů. Zatímco dnes jde o zábavné společenské události, kdy si lidé ohlíží se ke svým kořenům.
Zdroje:
