Článek
Když jsem začala trávit čas v Tanzanii, měla jsem pocit, že se dny zvláštně rozpadají. Nikdo nikam nespěchal. Nikdo neřešil, kolik je hodin. Nikdo se nedíval na hodinky. A mně připadalo, že svět kolem mě stojí.
Z Evropy jsem zvyklá na jiný rytmus. Na kalendáře, plány, připomínky a přesné časy. Na svět, kde má každá minuta své místo a každé zpoždění znamená tak trochu problém. Jenže tady čas nefungoval podle minut. Fungoval podle života a jeho období.
Den, který neurčují hodiny
Ráno nezačíná budíkem. Začíná často ještě před rozedněním díky zvukům buše a zvířat.
Práce nezačíná v osm. Začíná, když je potřeba.
Oběd není ve dvanáct. Je ve chvíli, kdy přijde hlad a je z čeho uvařit.
Čas tu neurčují čísla, ale okolnosti. Světlo, zvířata, období, cesta, lidé.
Zpočátku jsem měla pocit, že se často nic neděje. Že se pořád čeká. Že se ztrácí čas. Jenže postupně mi došlo, že to není prázdnota. Je to jen jiný druh plynutí.
Čekání, které není ztracené
Čeká se na správné období.
Čeká se na stádo.
Čeká se na rozhodnutí starších.
Nikdo ale nečeká nervózně. Čekání tu není mezera mezi dvěma činnostmi. Je to součást života.
Vzpomínám na cestu, kdy zapadl autobus. Čekala jsem nervozitu, stížnosti, rozčilení. Nic z toho nepřišlo. Lidé vystoupili a začali si povídat, jako by to byl přirozený plán dne. Proč se rozčilovat, když jim stejně nezbývá než čekat, až bude cesta zase volná.
Tehdy mi došlo, že to, co my často považujeme za neefektivitu nebo lenost, je možná jen jiný vztah k času. Upřímně si myslím, že ani ten nejdisciplinovanější evropský workoholik by si své tempo v Tanzanii dlouho neudržel. Nejen kvůli rytmu života, ale i kvůli horku, které samo o sobě učí zpomalit.
Pro člověka z Evropy je to zvláštní zkušenost. Jsme zvyklí, že čekání je problém. Že je třeba ho zkrátit, vyplnit, odstranit. Tady jsem poprvé zažila, že čekání může být klidné. A někdy dokonce příjemné.
Když se zpomalí svět, zpomalí se i mysl
I já vždy po několika málo dnech přestanu kontrolovat čas. Přestanu přemýšlet o tom, co bude za hodinu. Přestanu mít pocit, že musím něco stihnout.
Místo toho jsem začala vnímat věci, které jsem dřív přehlížela. Zvuky. Vůně. Pohyb světla. Výrazy tváří. Ticho mezi slovy.
Zjistila jsem, že spěch není jen tempo života. Je to i stav mysli. A že když zmizí spěch, objeví se prostor.
Jiný rytmus neznamená horší rytmus
Často máme tendenci myslet si, že náš způsob života je ten správný. Že rychlost znamená efektivitu. Že plný diář znamená produktivitu. Že pomalost je zdržení.
Jenže existují místa, kde pomalost není nedostatek. Je to rovnováha.
Lidé tady nejsou pomalí proto, že by neměli co dělat. Jsou klidní proto, že jejich život není postavený na neustálém spěchu. Jejich den není seznam úkolů. Je to sled situací, na které reagují.
Tenhle způsob prožívání času vznikl z prostředí, kde na čase závisí mnohem víc věcí, než jsme zvyklí v Evropě vidět. Období sucha, období práce, období čekání i období sklizně mají jasná pravidla. Jen nejsou napsaná v diáři, ale v krajině.
Co mi tenhle svět ukázal
Největší rozdíl mezi našimi světy není technika, peníze ani vzdálenost. Je to tempo.
My žijeme podle času.
Oni žijí v čase.
A to není totéž.
