Jak být v teple

Tak se na vás dívám na úvodním snímku ve chvíli, kdy odcházím do lehce mrazivého dne bez sněžení. Lidem se líbí, jak načechraný límec mám a jsou udivení, že nebyl součástí kabátu.

Prozradím malý trik: Dostaly se mi do ruky dva růžové límce, úzký a široký. Vadilo mi, že mám na černém kabátu kapucu holou, když je tak dobrý do zimy. Takže jehlu, nit a přiheftnout. Pokud musím kabát prát, většinou po sezóně, odpářu límce (nemořím je v pračce) a pořídím si impregnační sprej. Do kapuce jsem velký bývalý límec přistehovala širší stranou k okraji a jak je vidno, chlupy mne hřejou, i když zip není zcela zapnutý. Druhý, úzký, je nastehován zvenčí na límec. Byla jsem trochu „marnotratná“. Tohle vylepšení mi dokáže zahřívat hlavu v celém týlu a s čelenkou skoro celé temeno, ani když není kapuce nahoře. Nemusím se trápit s připlesklými vlasy pod čepicí. Hurá!

Chodím na zastávku po silnici bez chodníku, takže vedle černého kabátu, který slouží docela dlouho, potřebuji chodit i ve světlém. Kvůli tmě, šeru a autům, co je jim ukradená uzavřená obec. Ovšem koupit si něco, to byla docela anabáze. Vyzkoušela jsem snad čtrnáct kousků, než mi jeden seděl. Bohužel bez vnitřní kapsy, chlupů kolem kapuce a zipů po stranách. Co naplat. Hned mi napadlo, že využiju starší pravou kožešinu stejným způsobem, jako růžový límec na černém. Všívám do kapuce, ne jako okolní ozdobu! Což dá trochu práce s vyměřováním. Ale účelu bylo dosaženo. Nemám ve skříni nemoderní překážítko (jenom čepici, ale třeba mne něco napadne i s ní), hřeje a je poněkud luxusní. A lidé se ptají, kde jsem kabát sehnala… Tenhle kabát límec nemá, přechází rovnou do široké kapuce.

Druhou otázkou je obutí. Je jasné, že do sněhu a břečky mám rovnou podrážku bez podpatku, botu radši impregnovanou. Do čistých ulic si dopřeju i kramfleky. Často se stane, že v jakékoliv botě ucítíte nerovnosti pod podrážkou. Je to dané materiálem, navíc podrážky, když se v zimní botě chlupy slehnou, začnou studit. Dokonce se vám může stát, že boty vydrží nejméně část druhé sezóny. Ano, i takové divy se ještě dnes dějou. Jenže v těch už může být opravdu zima.

Pomoc je snadná: vložka do boty. Do kozačky na tenčí podrážce je dobré dát nejdřív filcovou, ta se rychle slehne. On má málokdo na paměti, že zimní boty se kupují o chloupek větší, takže ta filcová by neměla dělat problémy. A pokud musíte mít silonky, třebas i silnější, tu a tam jsou v módě barevné, lze si vypomoci ještě tenkou bavlněnou ponožkou. Pokud se musíte zouvat, stáhnete ji. Pokud je v barvě, čert to vem.

Do starší boty si hned dám chlupatou vložku (anebo druhou na filcovou, pokud jsem zvolila rozumnou velikost) a nemám problémy. Kdo potíže má, to jsou lidé s otékajícíma nohama. Moje babička by mohla vyprávět, ta musela mít přezkové kostkované bačkory. Různé druhy válenek a filcových bot se dají sehnat i dnes, i když poměrně draze. Do sněhu opět pomůže impregnace. Výhodou je, že se dobře přizpůsobí tvaru nohy a třeba výrobky pro seniory se uzpůsobí díky suchému zipu.

No a pokud je v botě mokro a nejsou peníze nebo zrovna není nic vhodného v krámě? To se stává dětem, že jim boty hodně odcházejí. Něco lze slepit, většinou nic. Igeliťák na noze to jistí, noha zůstane suchá a za pár dní nové boty seženete.

Na závěr ještě jednu zajímavost: Věřili byste, že si někdo musí šít boty sám? Navštěvovala jsem pána, jemuž manželka vyráběla „kopejtka“. Vzala levné pantofle, odpárala vršek, obstřihla podrážky, našila na ně svršky, trochu vystlala a pán, jemuž amputovali nohy v kotnících, mohl konečně zase chodit. Protézy neměl. Zato krásné botičky ano.

Tak to bylo něco málo, co přinesla pěna dní. Hlavně zůstaňte zdraví, v pohodě a se spoustou dobrých nápadů.