Článek
Humor G. B. Shawa je pro mne odjakživa přírodním úkazem, nedostižnou veličinou. Založený na hluboké znalosti života, lidských slabostí a také na nepoznané pokoře před vším tím vláním, nad jakým je nutno nějak zkoušet vítězit. Překonat bouře života, nepřipustit ulpívání šedé malichernosti, snobárně a pozérství na podrážkách bot.
Můj obdiv k tomuto poddanému britské koruny je ale mnohem starší, než povědomost o zhudebnění a zfilmování jeho díla. Milovala jsem odjakživa citáty a historky o jeho životě, příjemně lechtají na patře. Znáte tu o krásné dámě, která zažertovala na téma, jak úžasné by asi byly jejich děti, tak krásné po ní a tak inteligentní po něm? Velký GB suše namítl: „Představte si však to neštěstí, kdyby tomu bylo naopak.“
Znám i dvě provedení Galathey, baletu na námět hry. Líbila se mi Eliza Doolittlová, jak ji hrála Twiggy, ale My Fair Lady s Audrey Hepburnovou a R. Harrisonem asi bude navěky klenotem našich rodinných podívaných.
My Fair Lady… Ten film byl natočen v roce 1964, do našich kin přišel kolem roku 1969. Byl také příčinou mého prvního osamělého večera. Nedivím se našim, že si ho nenechali ujít. Skoro dospělý brácha se pochopitelně po anglicku vypařil a já byla poprvé „jako veliká“.
Sama, naprosto opuštěná v bytě, všude jsem rozsvítila. Dívala jsem se z okna k teplárně, jak na ní poblikávají okna a hádala, co se za těmi dlouho rozsvícenými může dít. Na druhé straně stál panelák, lišící se od našeho nejenom červenou barvou. Tam totiž bydleli jenom takzvaně slušní lidé, do vchodů se nedostal nikdo cizí a také měli na trávnících pod okny vlastní kytky, o které se starali. Pod těmi našimi byly spíš odpadky a zdupaná země. V našem domě se partaje střídaly a na ničem jim nezáleželo.
Náš byt byl pouhým kousíčkem rušné králíkárny, ale tehdy večer nepronikaly skrze zdi žádné zvuky. Když jsem zkusila nakouknout dolů k Mareškům, což bylo při troše akrobacie možné u trubky topení v dětském pokoji, byla tam tma. Je dost možné, že na kino šla půlka města. Panelák nevídaně a neslýchaně ztichl. Nebyla jsem ale úplně sama, se mnou byl strach, který si potměšile pohrával se záclonami jako v hororech, které jsem milovala - ovšem ne v tuhle chvíli, ne na vlastní kůži. Nakonec jsem zhasla a snila si v posteli o tom, že budu víla, když o půlnoci vstanu a trochu si v noční košili zatančím. Zaspala jsem a ráno byla normální sobota.
„Já se dnes dopoledne žením,“ pozpěvovala si maminka celý den a vyprávěla, jak můj dědeček, co nám umřel, tuhle písničku miloval. Stejně jako tu o pokakaným štěstíčku. A tančil a bavil se prý právě tak naplno, jako starý Doolittle. Potkávám při tom filmu dědečka pokaždé a zase slyším vyprávět, jaký byl vynikající společník a nevynechal žádnou zábavu, kde se tančilo. I mou babičku tím dostal. Okouzlil ji tak, že hodila za hlavu všechny možné vyhlídky a vzala si vdovce s dcerkou těsně před pubertou a mrňavým bytem na pavlači.
Dojímala mne Lízinka Doolittlová, silná a přitom křehčí snad víc, než jsem si někdy připadala já. Netušila jsem, čeho bych vlastně chtěla někdy dosáhnout, ale věděla jsem, že chci být stejně vytrvalá, jako ona. Jenom jednoho jsem se nikdy neodvážila: zpřetrhat kořínky. Bála jsem se odejít tak daleko, že bych už nezapadla zpátky. Lízinčin pokus o návrat zpátky na trh v krásných šatech mi byla výstražným mementem a dodneška patří k tragickému podtónu hry. Realita tu na mne vycenila zuby dostatečně výstražně na to, abych nikdy nepálila mosty. Čím byla Eliza ke konci, po své proměně? Pádným argumentem pro stovky „moudrých“, že bývá lepší nechat jedince v tom jeho prostředí a netahat ho výš. Bohužel se dotyčný argument často přetavuje až do řečí kolem pomoci dětem, nejen o marnosti práce s dospělými. A to mne hned něco bodá a kouše, popouzí k činu. I tohle se mi skrývá za výpravným velkofilmem.
Hned vidím, že já sice možná ne, ale silná a odvážná Lízinka by i v reálném světě té doby dokázala najít dost spojenců. Omlátila by všem svatouškům a snobům o hlavy mnohem víc řečiček a prázdné slámy, než si kdy troufnu já.
A jemný pan Higgins? Je tak vzpurný, odmítající povrchnost své vrstvy – a zároveň tak nemilosrdně lapený v jejích konvencích! Naprosto bezbranný, když si musí přiznat, jak hluboko zabředl do své nadřazenosti. Je spoutaný vším, co ve výčtu mužských předností ženám vyčítá. Právě proto, aby on jako muž mohl být milý, bezprostřední a svobodný, musí mu někdo zajistit bezchybný servis, ať už je to hospodyně, Líza nebo jeho matka, kterou neváhá volat ve chvílích zoufalství.
Muzikál i Pygmalion jako hra samotná oslnily a oslňují celou naši rodinu. Dokonce i dyslektický mrňous, stižený rýmičkou, kdysi zíral v němém úžasu na muzikál, aniž by stačil číst všechny titulky. Hyperaktivec byl naprosto přišpendlen k pohovce a když jednou po letech přišel do obýváku vyjednávat ohledně auta, tiše sedl a ponořil se do víru Lízina plesu tak, že vyjel randit o půl hodiny později.
Během Líziny cesty k dokonalosti se tak mihne pokojem dědeček s jiskrou v oku, vedle mne sedí mamka a přizvukuje písním, naše dospělé děti se znovu nechávají strhnout a skoro nedýchají, manžel se směje a vychutnává si repliky. Rodina je o Vánocích pohromadě a tak to má být.
