Článek
Když jste rodina, nemyslete si, že vaši rodiče a prarodiče budou nadšeně vítat vaše rady. Kdepak. Při venčení pejska jim totiž sousedka z protějšího domu snadno odhalí vaše machinace a vedlejší úmysly, i když byste žádné neměli. Takže pokud třeba potřebují koupit lednici, určitě jim nejlíp poradí odborník. A že vy jste ve stejné síti uznávaný prodejce, že někdo další přímo distribuuje bílou elektroniku? Kdepak, sousedka se přece vyzná, ví svoje a její syn doporučí tu nejlepší značku (byť zastaralou). Pokud si potom rodina zoufá nebo skoro leze po stropě, pouze potvrzuje své nekalé úmysly.
Mnozí z nás si to trpce odžili díky šmejddům všeho druhu a typu. Vždyť oni tak hezky povídali, rozumí nám… Můžete dát jasný zákaz, ale jak stará paní slyší „ušetříte“, je schopná šuplík s doklady i vylomit. A co myslíte, že bude dál? Zarputile o tom mlčí, dokud nenastane průšvih s nějakými pokutami. To přecee není možné, aby mě chtěl někdo podvést… A proč ses hned nepochlubila, mohli jsme to hned napravit? Mlčení.
Je samozřejmé, že pomáháte, jak můžete, ale nečekejte díky naprosto nikdy. Pokud k nim dojde, zatraceně si jich važte. Lidé totiž občas dělí své potomky na ty, kterým nadržují, kteří dosáhli v jejich očích úspěchu- a na ty ostatní. Ti ostatní často bývají po ruce a pomáhají. Ti úžasní málokdy přiloží ruku k dílu a spíše z dálky kritizují nedostatky v péči. Pokud si rovnou nejezdí pro peníze. Ti patří také ke klasickým návštěvníkům v domovech, kteří se proflákli už snad za socíku. Tehdy si moc netroufali, pouze byli součástí nájezdů v časech výplaty důchodů. Dnes jednají mocensky, nenechají na personálu nit suchou. Nene, nepíšou stížnosti, oprávněné ani neoprávněné, jen si vytvářením dusna honí vlastní alibi, proč se sami nestarají oni ve svém bytě nebo domě.
Byla jsem cílem takovéhoto nájezdu, když stará paní neprozřetelně do telefonu sdělila, že nic poslat nemůže, že má už jenom peníze na pohřeb. V tu ránu přijeli příbuzní až ze Slovenska a mnohem delší dobu, než strávili s milovanou prababičkou, ze mne lámali, kolik má dotyčná na knížce. Já u toho jejího předchozího telefonátu byla, takže jsem jen opakovala, co jim sdělila: Má našetřeno na pohřeb, takže není problém si to zjistit.
Tohle nedopadlo dobře. Rozrušená paní dostala mrtvici, rodina ji rychle omezila na svéprávnosti a z domova odhlásila. Potom ji šoupli na LDN, do naprostého ticha, kde mne při krátké návštěvě po čtvrt roce poznala po hlasu (již oslepla) a ačkoliv všichni tvrdili, že už jen spí a nemluví, poprosila „Chci domů“. Dotazem u kolegyň jsem zjistila, že úspory u nich už žádné neměla, rodina má problém doplácet na léky nebo péči a nikdo ji nenavštěvuje. Tohle je jeden z mrazivých bodů mé profesní prohry, nemožnosti cokoliv změnit.
Docela příznačným je případ, kdy vnučka, která se začala o babičku starat v šestnácti letech a zároveň obhospodařovala domácnost včetně dvorku s havětí, úspěšně při všem dojíždění dokázala i maturovat. Ovšem milovaný (zbylý) syn se snachou-tetou přijížděli jednou za čas pro peníze. Vnučka ze svého sirotčího babičku živila, protože nevěděla, že může mít příspěvek na péči - a babička všechny penízky ukládala pro Honzíčka, aby se měl dobře. Měl se dobře, pokaždé od své maminky dostal i nějaké to kuře, slepici nebo králíka. A babička naprosto netušila, co to dá shánění všechno sama zvládat- vždyť žily dobře, že? Vždyť všeechno měly. A holka přece měla vyslechnout dobré rady a konečně opravovat, co chátrá. (Kde by na to ale vzala?! Platila i energie.) Babičku jsme přijali, měla nárok už na třetí stupeň PnP, vnučka se chystala na svatbu. Domu se ujal, samozřejmě, strýček, chystal se k prodeji a vnučka netušila, že by mohla dostat nějaký podíl. Na matku už neměl nejdražší milovaný synek jaksi čas. Nakonec se babička sama přišla poradit, kolik by tak mohla vnučce dát. Ostatní dámy jí totiž řekly, že tisícovka je málo. Vysvětlila jsem jí, jak je vnučka úžasná, jak o ni pečovala a jaký díl úspor (během pobytu v domově) bych považovala já za vhodné. Nechala si to projít hlavou a na té malé svatbě, kde jediná zastupovala nevěstinu rodinu, to skromné děvče podobnou částkou naprosto rozplakala.
Z trošku veselejšího soudku přidám, že nervózní lidé mohou podlehnout naprosto neuvěřitelným náhlým popudům. Tak se paní stěhovala do domova a najednou si vzpomněla, že má v mrazáku kuře. Dcera si s ním poradí! Šup a hodila ho z okna, rovnou na čelní sklo auta…
Další paní, opásaná v sanitce, seděla trpělivě a čekala. Řidič se dlouho nevracel, bylo dost teplo a ona se bála, že se něco stalo. Jako správná skautka byla vybavená. Když se neuměla odepnout, rozžižlala pás malou rybičkou. Ten řidič se musel opravdu dlouho zaseknout (zakecat), protože rybička byla tupá skoro beznadějně.
Paní, která se po čase vrátila do míst svého dětství, se nadšeně vydala na procházku kolem domova. Ona byla poněkud hodně zmatená, dvakrát se totiž stěhovala v krátkém čase a nikde neměla šanci se zaklimatizovat (takže vlastně normalita v jejím stavu, potřebovala by asi půl roku nejmíň). To jsme nevěděli, dcera tvrdila, že se o ni starala doma, až později jsme se ze sousedství dozvěděli pravdu. Bohužel si paní pamatovala, kde je potok a kde les, takže klidně podlezla dráty a mašírovala si to kolem býka. Ten jenom zíral a kolegyně, co za ní běžely, vyděšeně obíhaly pastvinu a lákaly ji k sobě. Bohužel jsme nemohli riskovat, že se to bude opakovat a dcera sama poté navrhla uzamčené zařízení, zrovna tam bylo místo. Jenže paní musela souhlasit. Když jsem jí připomněla, že šla kolem býka, vyděsila se, že tohle provedla. Odmala přecee pásla kde co a pracovala na poli… Ale vzpomněla si, že ten drát kopal a s odchodem souhlasila.
Temnou stránkou péčee jsou vztahy plné nadávek, nevděku, podezírání a osočování. Kupodivu mi zatím vychází, že dříve odmítané děti, vyrostlé třeba u prarodičů, cítí svou povinnost a chtějí se starat. Za to se jim dostává pekelných otrockých zápřahů. Třeba těsně před naším příjezdem na návštěvu se paní vymočila do postele s tím, že si předtím sundala plenu a ignorovala toaletní židli… Nebo si jiná nechala zavolat faráře na návštěvu a odmítla vstát. Přišel k lůžku, kde na něj vystrčila holý zadek a sprostě mu vynadala.
Nejeden pečující tedy prochází velmi hnusnými chvílemi, ale naštěstí už dnes mezi možnými pečujícími vídám a slýchám dotazy, zda se opravdu musejí děti starat o někoho, kdo chlastal, mlátil je a ponižoval, případně kazil život, jak mohl. Platí to pro provinilé rodiče mužské i ženské.
V tomto jsem na straně pečujících i teprve přemýšlející rodiny. V první řadě pečujte o svou rodinu, tedy partnera a děti. Rodičům, co péči potřebují, ji mohou zajistit ve velké míře terénní služby. A neberte v potaz, že si hospodyně do svého bytu cizího nechce pustit. V mojí rodině to zabralo hodně let (včetně příspěvku na péči, režim nákupu elektroniky na začátku, prostě byla pokaždé chytřejší sousedka než moje doporučení), ale když nebylo zbytí, najednou staříci pochopili, že získali i společenský kontakt a vesele s pečovatelkou drbali, co se kde ve městě šustlo. A svoje svědomí, že přece MATKA! nebo OTEC! s klidem (aspoň hraným) pošlete k šípku. Nezapomínejte, že i z jejich strany mělo VČAS dojít k nějaké kultivaci vztahů, k nápravám křivd.
Což je, prosím pěkně, i jasný návod pro (nejpozději) padesátníky. Ano, i mezi vašimi potomky a jejich partnery se najdou různá kvítka, ale pokud to jde, snažte se. Hodně vás potřebují vnoučata. Ta musejí odněkud znát i rodinnou historii, aby poznala své kořeny. Pokud máte žít pod jednou střechou, stanovte jasná pravidla (dohodněte se na nich klidně písemně), hlavně pořádek v penězích dělá přátele. A příspěvek na péči je přidělen na placení služeb, jak od rodiny, tak od služeb v okolí-a věřte, že se služby vždycky vyplatí, protože se můžete věnovat právě své rodině, svému zdraví.
Před časem jseme slíbila jeden příběh staré zmatené paní, která mohla zůstat doma. je to dlouhé, ale dočkáte se :-) Jistě bude inspirovat, už jen proto, že došlo k rodinné radě a prozření seniorky.
Zatím hezké dny!
