Článek
Když se lámal stav společnosti v osmdesátém devátém, nijak mi nedocházelo, že bych měla chtít nějaké změny. Vozila jsem zrovna v kočárku děťátko nepohyblivé, ale právě jsme díky Vojtově metodě reflexních cviků dokázali dohnat zdravé děti v tom, že se mrňous přetočil ze zad na bříško. Poslední den, právě končil pátý měsíc.
Pokud na tu dobu vzpomínám, dobře si vybavuji naše štěstí. Všechno nás totiž jenom olízlo. Tehdy i později, protože jsme ochutnali z vícera nedobrých kalíšků. U nás naštěstí vyšlo to, že pokud se člověk hned začne činit, všechno ustoupí. S malým jsem cvičila i desetkrát denně. Po roce věku už chodil i po schodech (s držením) a rehabilitačka mohla naši kartu poslat do archívu.
Zároveň jeho příklad pomohl miminku v sousedství, protože to při cvicích (samozřejmě) plakalo a prarodiče zakázali tohle strašné týrání. Do chvíle, kdy se se mnou dal dědeček do řeči a žasl. Jednak jsem bývalá sestřička z dětské kliniky a jednak všichni pošeptmo věděli, že je malý postižený. A teď ho viděl ťapat nahoru takovou rychlostí, že stačil sourozencům! Jejich miminko mělo od té doby cvičení nařízené a několikrát denně k tomu.
Postižení jsme skrývali před příbuznými, protože jsme nechtěli konflikt po radách typu „v ústavu by měl odbornou péči“. Když jsme se potom pochlubili, že je něco překonaného, tak prý stejně všichni věděli, že není normální. A také jsem slyšela, že jsme neměli mít tolik dětí a nebyly by problémy. (Je jich stejně, jako měla dotyčná- a dítě poškodila lékařka během porodu. Hrabat se do dělohy a osahávat si dobře otočené dítě, aby se na mně učila, prostě nesmí.)
Na péči v rukou odborníků jsem byla alergická. Znala jsem děti z Jedličkárny, kde se opravdu spoustu věcí naučily, ale znala jsem i děti, poslané za socíku po patnáctých narozeninách z Opařan (dnes to považuji za velmi dobré pracoviště), znala jsem šikovné chroniky, vychované jeptiškami, znala jsem i děti z rodin, vedené k samostatnosti. Mívali jsme na klinice děti s různým postižením a různou péčí. Včetně zanedbání rodiči. Hlavně kvůli nevědomosti, reakcím okolí, vyčerpanosti… Psala jsem o tom a vysvětlovala zde: https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-tem-rodicum-bych-je-sebrala-196921
Nesoudím nikoho, chápu a jsem šťastná, že dnes může pomoci mnoho neziskovek, dobrovolníci, školy. Možnosti se nádherně proměnily během posledních zhruba deseti roků. Ráda jsem se vrátila do práce, jsem sociálkou v dětském stacionáři. A protože je tu poptávka, bude v Aši díky stejným rodičům zakladatelům i sociálně terapeutická dílna pro starší. Aby navykli rytmu dne, pracovní náplni a samostatnosti natolik, že mohou časem do dílny chráněné, na chráněná pracovní místa a chráněné bydlení. Takže rodiče budou vědět, co s nimi bude dál.
Mohu srovnávat, jak se daří dětem prospívat, když jim a celé rodině pomáhá raná péče (pro děti do 7 let), když je podpoří tety ve stacíku (odplenkovat přes prázdniny tři předškoláčky nebyla legrace, ale rodiče se dobře zapojili), když existuje poradenství na internetu, když mají rodiny k dispozici mnohem širší možnosti, o jakých jsem já kdysi ani nesnila.
Služby pro jakékoliv znevýhodněné lidi nevznikají lusknutím prstů. Leccos může zvládnout „shora“ třeba Charita a jiné organizace, ale spousta dobře zacílených služeb vznikla díky „rodičům zakladatelům“, jak jsem již uvedla. Potřebují prostory, schválení pro tu danou činnost od kde koho, zařazení do krajského plánu služeb, aby mohli platit zaměstnance nikoliv ze svého (služba dlouho po vzniku zaměstnance neuživí), přesně vědět, co mohou a chtějí dělat a jak… A také se nebát měnit tým, protože lidé mívají přání, představy, ale psychika hlavně u služeb pro děti a mladé lidi dokáže pořádně zacvičit i s těmi nejlaskavějšími bytostmi.
Dnes jsem narazila na vyprávění o vyčerpaných pečujících a věřte, nedivím se. Padala jsem svého času na hubu dost a dost, abych si dnes nesmírně vážila těch pouhých „ofuků“ možného u nás a obdivovala všechny ty, kdo klesají pod nápory péče a mají jazyky na vestě nebo ještě níž. Hlavně ženy, protože mnoho tatínků zdrhá jako zajíc hned po zjištění, že dítko není v pořádku. Oni zdrhají i od zdravých dětí, protože nejsou tak ňuňaní, jako když mají se ženou jen sami sebe. Ale to je jiná pohádka a vysoce nad ty pány ční všichni skvělí tátové, co se svými dětmi dělají psí kusy, jen aby jim bylo líp. Dokonce i s dětmi, co nejsou „jejich“.
Teď se má šetřit na neziskovkách, protože se lidem podsouvá, že jsou k ničemu. Já však ze své praxe vím, že pokud umožníte dnešnímu dítěti zvládnout jeho handicapy, může jednou dospět i k tomu, že dokáže pomoci s péčí o seniora. V praxi jsem potkala pečující nevidomé, jednu ženu, jednoho muže. I dva lidé s Downovým syndromem byli schopni (mimo vaření) pečovat o domácnost, donést, odnést, převlékat postel…
A také jsem jednou držela za ruku mladou maminku, která už našla náhradní matku pro svou dcerku a plánovala sebevraždu, protože byla hodně nemocná, slepla a jakákoliv pomoc byla v nedohlednu. V Praze! Nevím, jak dopadla, ale tak dobře rozmyšlené bilanční sebevraždy se moc vymluvit nedají. Kde najdete optimismus nebo naději, když prostě vidět nejsou?! Můžete jenom obejmout.
Nesnáším, pokud jsem pouhým svědkem nebo jenom provázím s objetím a útěšným mlčením. Proto jsem tam, kde jsem. Pojďte taky něco měnit, co říkáte?
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-odejit-ze-sveta-spolu-situace-pecujicich-je-zoufala-302110#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest302_asistent_url_varAA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
