Bazén Ponávka je nejlepší

Zdá se, že je to jen bazén. Bazén Ponávka ale pro mě znamená mnohem víc. Chcete vědět, co je na něm tak zvláštního?

V každém bazénu totiž můžu chodit. Jenom na Ponávce je je pro mě vhodný zvedák, díky němuž se dostanu do bazénu bez rizika zranění. V Brně často u bazénu vidím totiž toto:

Tedy pevně k bazénu přimontovaný zvedák, na který se nasedá na vodní hladině.

Naproti tomu na bazénu Ponávka je hydraulický zvedák, nasednu, kde chci, má nastavitelnou výšku, a neriskuji zranění. Pokud byste mě přesvědčili, ať přece jenom vyzkouším ten zvedák, kde musím přelevitovat, tak je možné, že se zraním. Možná by se zranil i zdravý člověk. Nerozumím tomu, proč byl takový zvedák navrhnutý, vyrobený, a instalovaný, ale je možné, že někomu vyhovuje.

Takto ten správný zvedák vypadá:

K tomu abych se tam dostala jsem taky potřebovala následující:

Vak - v podstatě je to vak určený na přenášení do letadla. Vymyslel ho myopat, co nežije v ústavu, je to poměrně solidní kus materiálu s popruhama a chytama. Na tom vaku sedím cestou na vozíku, a nechám se pak na něm přenést na hydraulický zvedák.

Igelit - Stačí jakýkoliv igelit, který je o chlup větší než sedák, díky tomu se nenamočí sedák vozíku.

Naučit asistenta, jak mě má přesunout - potřebuji neztratit schopnost se rozhodovat sama za sebe. V některých zařízeních vnímám, že s tím mají někteří pracovníci potiže. Pokud asistent neví, co má dělat, může mě zranit. Pokud se dokonce pokusí mě přesvědčit, že rozumí asistenci líp než já, tak se zraním sama. Zranění v Brně nechceme.

Asistenta, ochotného se to naučit - není to samozřejmost. Někteří poskytovatelé terénních sociálních služeb mohou zaměstnávat schopné lidi. Někteří ne, a mají představu o tom, že se musí člověk podřizovat asistentovi v rozhodování.

Mít dovoleno od sociální služby chodit ven. Některé sociální služby nabízejí jenom některé úkony vykonávané jenom v domácnosti klienta, případně se musí pochůzky, včetně návštěvy lékaře, hlásit týden dopředu, i když jde o akutní problém.

Nemám bohužel dovoleno od sociální služby, aby mně asistenti mohli řídit auto, ulehčilo by mně to život neskutečně. Občas proto najímám asistenty mimo sociální službu, většinou právě na cesty za zábavou, ale bohužel i k lékaři.

Nežít v ústavu. Nemám spočítané, jestli asistence vychází levnější, než komunitní ústavy. Co ale vím, že některé státu Evropské unie investují mnohem více peněz do ústavů, než do toho, aby lidi jako já, měli aspoň nějaký náznak svobody. A existuje iniciativa Pátý stupeň - možná to už spočítané mají. Proč nechci žít v ústavu? Adolf Ratzka, předseda European Network for Independent living o ústavech napsal, že je možné, že pokud by byl v nějakém nucen žít, tak už by nemusel být naživu.

Nemít nad sebou velkou sestru v nějaké jiné, metaforické formě - trauma ze šikany a týrání docela brzdí, a chápu, že se někteří lidé mohou cítit, že se musí nějak skrývat. Taky jsem se skrývala. Není ostuda mít trauma, a není ostuda využít psychoterapii. Ne že by byla nějak levná. A nejsem si jistá jestli psychoterapeutická veřejnost ví, že člověk s postižením je víc než diagnóza.

Mimochodem, pokud náhodou víte o lepším vstupu do bazénu, dejte mi vědět - využila bych to nejspíš až příští rok, do té doby budu trvat na svém. Ponávka je nelepší.

Literatura:

Ratzka, A. (2020). National Personal Assistance Policies – what we need and how to work for it. European Network of Independent Living. https://enil.eu/adolf-ratzka-national-personal-assistance-policies-what-we-need-and-how-to-work-for-it/