Článek
Já na vozíku držím plech s perníčky.
Já na vozíku držím plech s perníčky.
Krásný Vánoce. A klidný. A ještě prosím vás, nemusíte mít upečený vůbec žádný cukroví, zvlášť ne po tom, co se stalo venku, pokud vás to zasáhlo, i pokud vás to nezasáhlo. Když jsem byla „z nejhoršího venku“, a odešla jsem z prostředí, kde se nedalo říct „já už nemůžu“, jinak následovalo bití, tak jsem pro bohy taky nic nepekla. A dlouho, desetiletí ještě po tom ne, teda pokud to nebylo někde s kámoškama, kde jsem se cítila víc v pohodě. A když jsem letos pekla, tak by se dalo říct, že tato potřeba nebyla splněna plnohodnotně. Těsto jsem koupila na Rohlíku. Z perníku jsem uplácala kuličky, čas na pečení hlídala asistentka, plech jsem vymazala já a asistentka mi ho předělala na stůl. Asistentka taky asi dvě třetiny kuliček rozmáčkla skleničkou, když jsem jí řekla, aby to vzala za mě.
Pečení byl můj nápad, ne aktivizace nařízená pracovníkem ústavu. Potřebovala jsem přeladit od rýmiček, pádů a zrušenejch akcí. Víte, co je nejlepší? Že asistence můžu říct, já už nemůžu, vemte to za mě. V mým životě strašně důležitej moment.
Dnes jsem dělala vločkové kuličky s čokoládou, ještě jsem je nevyfotila.
Dnešní nepečení mě bavilo víc než to včerejší. Bohužel jsem neřekla vemte to za mě. V tom procesu výroby cukroví jsem necítila únavu.
Dolehlo to na mě, až to bylo hotové.
Někdy neřeknu, že už nemůžu. Může to souviset s tím, že jsem zažila násilí. Může to souviset s tím, že se můj stav zhoršuje v čase. Sbírám síly už hodinu, abych přešla pár metrů do ložnice. Co je horší, můžu spadnout.
Doufám, že můžete říct, já už nemůžu, a přestat.
A nemusíte (ale můžete) mít upečené cukroví.
