Asistovaná sebevražda z rukou lékaře: Jack Kevorkian pomohl zemřít desítkám nemocných pacientů

Jack Kevorkian se proslavil jako bojovník za právo na eutanazii. Byl přesvědčený o tom, že člověk by měl mít možnost zvolit si v bezvýchodné zdravotní situaci bezbolestný odchod ze života. Mnoho jeho názorů vyvolávalo u veřejnosti bouřlivé záporné reakce. Na druhou stranu měl také řadu stoupenců, kteří s ním souhlasili a podporovali ho. Celý život bojoval za právo pacientů na asistovanou sebevraždu z rukou lékaře. Do historie se zapsal po přezdívkou „Doktor Smrt“, kterou mu dala média.

Na svět přišel v rodině arménských přistěhovalců 26. května 1928 v Michiganu v USA jako Murad Jacob Kevorkian. Jméno "Jack"získal až později během školních let. Rodičům Jacka Kevorkiana se podařilo uprchnout do Ameriky před arménskou genocidou v Turecku. Jeho otce Levona propašovali z Turecka misionáři a jeho matka Satenig unikla z pochodu smrti. Její kroky vedly nejdříve k příbuzným do Paříže a poté se dostala až ke svému bratrovi žijícímu v Pontiacu v USA v arménské komunitě. Tam se oba mladí lidé seznámili a svou lásku Levon a Satenig zpečetili svatbou. V rodině malý Murad vyrůstal spolu se dvěma sestrami, starší Margaret a mladší Florou. Později mu ve škole mu učitelé a kamarádi začali říkat „Jack“ a toto jméno mu již zůstalo po zbytek života.

Děti Kevorkianových byly vychovávány velmi přísně. Prioritou pro rodiče byla pravoslavná víra, ke které vedli i své děti, které pravidelně vodili na bohoslužby do kostela. Malý Jack Kevorkian patřil k velmi zvídavým dítkům a již jako malý hloubal nad otázkou, zda existuje Bůh, a pokud ano, proč je na světě tolik zbytečného utrpení. Časem si uvědomil, že mu návštěvy kostela nepřináší uspokojivé odpovědi, a přestal bohoslužby navštěvovat.

Rodiče Jacka Kevorkiana také usilovali o to, aby jejich ratolesti získaly dobré vzdělání, které jim mohlo otevřít cestu k lepšímu životu. Brzy si povšimli, že jejich syn Jack je „zázračné dítě“, které s nadšením čte, rádo se učí, má výtvarné nadání a výborně hraje na piano. Na svůj věk byl Jack nadprůměrně inteligentní, ve škole diskutoval s učiteli a s oblibou s nimi vedl sofistikované debaty. V šesté třídě přešel rovnou na střední školu, kde se učil několik světových jazyků zároveň. Ovládal ruštinu, němčinu, řečtinu, a dokonce i japonštinu. V době dospívání bylo pro Jacka na prvním místě učení, zapáleně se věnoval studiu a o okolní svět se příliš nezajímal. Se svými spolužáky a vrstevníky si příliš nerozuměl neboť ho považovali za podivína, který celé dny tráví nad knihami.

Původně se Jack chtěl stát stavebním inženýrem. Nastoupil na University of Michigan College of Engineering, ale již po půl roce ho studium tohoto oboru přestalo bavit. Zjistil, že mnohem zajímavější je pro něj botanika a především biologie. Přešel tedy na lékařskou fakultu na University of Michigan, kde roku 1952 dokončil studium medicíny. Krátce po ukončení studií se začal specializovat na patologii. Pro tento obor se Jack skutečně nadchl a do budoucna ho „práce“ s mrtvými ovlivnila natolik, že se stal lidskou smrtí a vším, co s ní souvisí, doslova posedlý.

V 50. letech 20. století nastoupil praxi v nemocnici University of Michigan, kde se začal intenzivně zabývat tématem umírání a pečlivě analyzoval pochody probíhající v lidském těle těsně před smrtí. Fascinovalo ho pozorovat umírající, pravidelně proto navštěvoval nevyléčitelné pacienty a fotografoval si jejich oči. Byl přesvědčený, že podle jistých detailů a změn na očích pacienta lze vypozorovat, kdy pacient zemřel. Podle něj by lékařům tento poznatek umožnil snáze rozlišit zdravotní stav pacienta. Domníval se, že lékaři by se pak mohli rychle dle těchto indícií rozhodnout, zda má ještě smysl dotyčného resuscitovat, nebo už ne. Již tento výzkum budil tehdy u jeho kolegů značné rozpaky, ale Jack Kevorkian se nenechal prvotními neúspěchy odradit a ve svém bádání pokračoval směle dále.

Jack Kevorkian přišel posléze s mnoha dalšími kontroverzními návrhy, z nichž vzbudil velký rozruch především jeho nápad provádět pokusy na vězních odsouzených k trestu smrti. V podstatě je chtěl využít jako „experimentální materiál“ pro svůj vědecký výzkum. Argumentoval tím, že by odsouzení na smrt mohli poskytnout lidstvu ještě nějaký přínos a ušetřily by se tím také nemalé finanční prostředky. Pokusy měly podle něj začínat okamžikem, kdy byli odsouzení ještě naživu a skončily by jejich smrtí. Jack Kevorkian tvrdil, že se prý inspiroval starověkými civilizacemi, kde k podobným lékařským experimentům údajně často docházelo. Není divu, že jeho nápady budily u jeho kolegů velké pohoršení a mnozí se od něj zcela distancovali.

Lékařovy myšlenky, které veřejně šířil, neunikly pozornosti médií, a tak netrvalo dlouho a nemocnici University of Michigan se rozhodl raději sám opustit. Ve svém výzkumu pokračoval i na svém dalším pracovišti v Pontiac General Hospital, kde působil jako patolog. Zde se, jak bylo ostatně jeho pravidelným zvykem, pustil do dalšího experimentování s mrtvolami. Tentokrát pro změnu usiloval o využití krve zemřelých pro transfuze pacientům. Věřil, že by tato „revoluční“ metoda mohla zachraňovat lidské životy a pomáhat zejména vojákům na bojištích, kde není dostatek vhodných dárců. Při těchto pokusech podával krevní transfuze z „čerstvých“ mrtvol zaměstnancům nemocnice. Sám Kevorkian se při jedné takové transfuzi nakazil hepatitidou typu C. Podporu pro svůj projekt nedostal a opět si vysloužil značnou kritiku odborné veřejnosti.

V roce 1960 postupně pracoval v několika nemocnicích po celé zemi a publikoval své filosofické úvahy o smrti. Usiloval také o to, aby vězňům odsouzeným na smrt mohly být posmrtně odebírány orgány, a ty pak transplantovány nemocným lidem. Později si založil svou vlastní kliniku poblíž Detroitu v Michiganu, ale ani tento projekt mu nevyšel. Tvrdil, že jeho kariéru zničila neschopnost ostatních přijímat jeho neotřelé radikální myšlenky. Do určité míry měl Jack Kevorkian v tomto případě pravdu, neboť řada velkých objevů lidstva byla učiněna na základě odvahy některých lidí vyzkoušet nové metody a postupy. Jack Kevorkian byl svým způsobem v mnoha ohledech takřka geniální a přicházel s neotřelými myšlenkami, ale zároveň byl také až příliš racionálním vědcem, oproštěným od jakýchkoliv emocí. V jistém směru mu chyběla i potřebná dávka sebereflexe. Nepřipouštěl si, že by se mohl mýlit a dělat chyby, což by v případě aplikování některých jeho metod v lékařské praxi mohlo vést k fatálním důsledkům. Zároveň při svých pokusech dostatečně nezohledňoval ani etickou stránku věci, což následně vedlo k odsuzování jeho osoby.

V roce 1986 se dozvěděl, že lékaři v Nizozemí provádějí eutanazii a pomáhají nevyléčitelně nemocným lidem zemřít podáním smrtící látky injekcí. Okamžitě přišel s nápadem, že by se tak dali popravovat zločinci odsouzení k trestu smrti. Metoda asistované sebevraždy ho zcela pohltila, začal opět publikovat články a bojovat za eutanázii. Dokonce vynalezl a sám zkonstruoval „stroj na smrt“, který pojmenoval Thanatron. Přístroj fungoval jednoduše, po stisknutí tlačítka se do těla pacienta uvolnila smrtící látka, a ten během krátké chvíle bezbolestně zemřel. V roce 1987 začal Kevorkian jako lékařský konzultant zveřejňovat inzeráty v novinách, kde propagoval svou „poradnu smrti“. Po několika letech se tak Jack Kevorkian stal středem obrovské pozornosti. O eutanázii se začala zajímat média, lékaři a také veřejnost.

Známým se stal jeho první případ asistované sebevraždy z roku 1990. Šlo o eutanázii poskytnutou 54leté Janet Adkinsové z Michiganu, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Janet se dobrovolně rozhodla pro asistovanou sebevraždu. Velmi se obávala stavu, kdy se u ní naplno projeví příznaky této nemoci, a tak usilovně hledala někoho, kdo by jí s eutanázií pomohl. Z médií se dozvěděla o přístroji Jacka Kevorkiana, následně ho kontaktovala a požádala ho, aby jí pomohl zemřít. Jack Kevorkian se s Janet Adkinsovou domluvil a podal jí smrtící infuzi ve své dodávce ve veřejném parku. Kevorkian se stal po zveřejnění jejího příběhu mediální hvězdou, ale zároveň byl obviněn z vraždy Janet Adkinsové. Pro nejednoznačný výklad zákonů byl nakonec obvinění zproštěn. V roce 1991 mu však soud zakázal používat smrtící stroj Thanatron a odebral mu i lékařskou licenci. Nebyl by to ale zapálený vědec Jack Kevorkian, kdyby nepřišel s dalším náhradním řešením. Stal se jím stroj na smrt číslo 2 nazvaný zvaný Mercitron, který zabíjel pomocí oxidu uhelnatého podávaného prostřednictvím plynové masky.

V následujícím roce byl ve státě Michigan přijat zákon, který zakazoval asistovanou sebevraždu. Jack Kevorkian stál později opakovaně před soudem a čelil několika obviněním. Vždy byl ale nakonec ve všech případech zproštěn viny. Přes veškeré překážky i nadále pomáhal nevyléčitelně nemocným pacientům s asistovanými sebevraždami. Právník Jacka Kevorkiana později uvedl, že v období let 1990-1998 prý „Doktor Smrt“ pomohl s eutanázií více než 130 lidem, které čekala dle Kevorkianova přesvědčení jistá smrt. Vždy šlo o asistovanou sebevraždu, kdy Kevorkian pacienta pouze připojil k smrtícímu přístroji a nemocný pak sám stiskl tlačítko. Později byly vypracovány odborné zprávy například deníkem Detroit Free Press a taktéž byla publikována podrobná studie zveřejněná v britském časopise The Economist. Nakonec se prokázalo, že mnoho takto usmrcených osob ve skutečnosti nebylo nevyléčitelně nemocných, což je v zásadním rozporu se samotným poskytováním eutanazie. Šlo například o pacienty s psychiatrickými diagnózami či nemocné trpící chronickou bolestí.

Osudným se stal z trestně právního pohledu Jacku Kevorkianovi až případ Thomase Youka, trpícího nevyléčitelnou Lou Gehrigovou chorobou, známou také pod názvem ALS. Z této asistované sebevraždy byl pořízen záznam, z nějž bylo patrné, že Jack Kevorkian pomohl pacientovi s podáním smrtící látky injekcí. Sám Kevorkian hovořil otevřeně s reportéry a umožnil jim záznam zveřejnit. Tentokrát byl zatčen a probíhal s ním soudní proces, při němž se hájil sám. Byl shledán vinným a odsouzen za vraždu 2. stupně k 25 letům vězení. Tam nakonec strávil pouze osm let. Dne 1. června 2007 byl za vzorné chování a ze zdravotních důvodů podmínečně propuštěn s tím, že již nesměl nikdy asistovat při žádné sebevraždě. K propuštění přispěl fakt, že Jack Kevorkian měl vážně poškozená játra, následkem prodělané hepatitidy typu C, kterou se před mnoha lety nakazil při svých neuvážených pokusech s krevními transfuzemi.

Navzdory chmurným lékařským předpovědím, které mu predikovaly brzkou smrt, se Jack Kevorkian zdravotně vzchopil a žil ještě další čtyři roky. Poslední léta svého života zasvětil osvětě a přednáškám, které se neomezovaly jen na téma eutanazie. Vystupoval také v médiích, a byl o něm dokonce natočen film s hercem Al Pacinem v hlavní roli. Jack Kevorkian zemřel v nemocnici v Michiganu 3. června 2011, krátce po svých 83. narozeninách. Podlehl zápalu plic a selhání ledvin.

Dnes je eutanázie legálně umožněna nevyléčitelným pacientům v několika zemích světa. Porušil tedy před lety Jack Kevorkian opakovaně páté přikázání, které zní „nezabiješ“, když splnil přání těžce nemocným pacientům a pomohl jim na jejich žádost zemřít smrtí jakou si sami zvolili? Jeho radikální názory, kontroverzní postupy a mnohdy neetické metody budily právem rozporné ohlasy a vždy se postaraly o rozvíření bouřlivých debat ve společnosti. Asistovaná smrt z rukou lékaře u nevyléčitelných pacientů stále přináší řadu pochybností a otázek, a to nejen právních, ale též etických. Osobnost Jacka Kevorkiana dodnes vyvolává smíšené reakce, stejně tak jako samotná metoda eutanazie, na kterou zřejmě asi nikdy společně nenalezneme shodný názor…

Zdroje: Wikipedia, biography.com, BBC