Článek
Léčitelce Marii Brejchalové-Paškové z obce Mrtník u Kaznějova na severním Plzeňsku byl dán do vínku výjimečný dar rovnat zlomené kosti a vykloubeniny. Léčitelskému umění se naučila od své tchýně Anny Brejchalové, která ji zasvětila do tajů „rovnání kostí“. Tuto jedinečnou schopnost už prý měli také předkové léčitelky Anny Brejchalové, kteří si léčitelské znalosti osvojili nejprve při léčbě ovcí, které chovali. Později takto získané zkušenosti využívali rovněž při léčbě zlomenin u lidí. Tyto unikátní vědomosti se pak v rodině předávaly z generace na generaci.
Léčitelství jako rodinná tradice
Marie Brejchalová-Pašková, rozená Frundlová přišla na svět v malé vesničce Mrtník 19. kvěna 1882. Měla ještě další čtyři sourozence a v dětství často chodívala na návštěvy do sousedního statku „U Lonků“ v Mrtníku čp. 7, kde žila léčitelka Anna Brejchalová (24. 3. 1833–3. 2. 1918). Anna Brejchalová si děvče velmi oblíbila a přála si, aby šlo v jejích stopách. Údajně prohlásila: „Ty si musíš vzít našeho Václava a já Tě to všechno naučím.“ A tak se později také stalo. Mladou Marii léčitelské schopnosti Anny Brejchalové totiž zaujaly natolik, že stala se její žačkou, a nakonec sama úspěšně pokračovala v rodinné léčitelské tradici. Když bylo Marii 17 let, provdala za syna Anny Brejchalové, Václava a z tohoto manželského svazku se narodili dva synové a tři dcery.
Jejich rodinné štěstí ukončila první světová válka, ve které Mariin manžel roku 1914 padl. Mladá vdova Marie tak zůstala na rodinný statek a výchovu dětí sama. Navíc když ovdověla, čekala ještě jejich třetí dceru Alžbětu. Později se znovu provdala za válečného veterána Josefa Paška. V roce 1923 se jim narodila dcera Ema, ale ani toto manželství neskončilo šťastně, neboť i druhý Mariin choť zemřel.
Marii nezbývalo nic jiného než statečně bojovat s nepřízní osudu. Byla to silná osobnost, velmi tvrdě pracovala nejen na statku, ale přivydělávala si také léčitelstvím. Postarala se, aby statek prosperoval a rodina neměla hlad a nepoznala bídu. Marie byla k sobě velmi tvrdá, znala jen práci a dřinu. Totéž pak požadovala i po ostatních včetně svých dětí, které vychovávala velmi přísně.
V rodině vládla pevnou rukou a vše zašlo prý až tak daleko, že dětem určovala i to, zda smí studovat nebo s kým smí vstoupit do manželství. Například syn Jan se nemohl oženit s učitelkou a dceři Anně její matka rovněž sňatek neschválila. Než by se vzepřeli matčině vůli, zůstali Jan i Anna po celý život svobodní a „otročili“ na statku. Marie se totiž neshrbila ani před totalitním režimem. V 50. letech odmítla vstoupit do JZD a jako zázrakem se jí podařilo statek udržet v soukromém vlastnictví. Všichni rodinní příslušníci pak dřeli v hospodářství, aby se jim podařilo splnit povinné dodávky zemědělských výrobků pro stát.
Pavel Jiras, známý filmový historik a vnuk Marie Brejchalové-Paškové v rozhovoru uvedl:
„Moje babička byla slavná léčitelka v Západočeském kraji, ale přesahovala až do Německa. Lidi za ní jezdili až z Německa a byla bohatá, protože ani komunisti si ji nedovolili vystěhovat z toho důvodu, protože se u ní léčili, jejich děti hlavně, zlomeniny, to, co prostě v plzeňský nemocnici nedokázali spravit doktoři, tak přijeli k Mrtnický bábě, ona se jmenovala paní Pašková, no, a u Paškový se prostě dali dohromady.“
Léčitelské metody
Marie Brejchalová-Pašková se ve své léčitelské praxi zaměřovala na rovnání zlomenin a vykloubenin. Postižené místo nejprve prohlédla a pečlivě ho vyšetřila pohmatem. Tímto způsobem dokázala poznat, jak je kost zlomená. Poté pacientovi kosti srovnala k sobě, přiložila mu na zlomeninu dlahu zhotovenou ze smrkového dřeva, kterou předtím máčela v lihovém obkladu. Nakonec dlahu ještě obvázala, aby byla ke zlomenině lépe fixovaná. Po ošetření vždy pacientům zdůrazňovala, že si musí každý den přikládat čistý lihový obklad a pořádně ho opakovaně polívat lihem.
V případě potřeby zlomeninu jedenkrát za tři dny osobně kontrolovala a odborně promasírovala. Po uplynutí přibližně tří týdnů k ní lidé přicházeli na kontrolu. Léčitelka jim sňala dlahu a postižené místo namazala mastí vlastní výroby a nakonec procedury provedla masáž. Každému pacientovi sama nachystala s sebou domů hnědou zapáchající mast.
Zaměřovala se také na diagnostiku postižení kyčelních kloubů u novorozenců a nemluvňat. Bez pomoci odborných zdravotnických přístrojů jako je například rentgen dokázala přesně stanovit, zda má dítě kyčle v pořádku či nikoliv. Dále pak rodičům případně rovnou vysvětlila, jak postupovat, aby došlo k nápravě. Jeden z pamětníků o Marie Brejchalové-Paškové v této souvislosti vyprávěl: „U dcerky říkala, že nejsou dostatečně dovyvinuté, a ukázala nám, jak ji zabalovat. Na rozdíl od lékařů, kteří doporučovali roztahovat nožičky a vkládat mezi ně několik plen, babička nechávala nožičky vedle sebe, mačkala je k sobě a jednou plenou je stahovala v oblasti kyčlí. Tedy úplně obrácený postup.“
Jedna z pomůcek využívaných lékaři pro léčbu vývojové dysplazie kyčelního kloubu u dětí. Takzvané „Pavlíkovy třmeny“ napomáhají k naléhání hlavice kyčle správným směrem do jamky.
Marie Brejchalová-Pašková ordinovala přímo ve své kuchyni, kdy jí jako vybavení „ordinace“ posloužila podlaha, stůl či lavice. Když měla naléhavý případ, nebo se pacient nemohl dostavit sám, nečinilo jí žádný problém vypravit se k němu sama pěšky. Za léčení si brala peníze, částku si stanovoval vždy sám pacient podle svých možností. Z vydělaných peněz se jí i v těžkých dobách totalitního režimu dařilo udržet rodinný majetek v soukromých rukách, pomáhala celé rodině a byla štědrá i k ostatním lidem.
Její léčitelská praxe a z ní plynoucí příjmy byla trnem v oku úřadům v každé době, nejvíce pak za totality, kdy ji socialistický režim navíc považoval jako soukromou statkářku za „podvratný živel“. Přitěžoval jí i fakt, že k léčení lidí navíc neměla potřebné vzdělání ani žádné oficiální oprávnění. Ocitla se dokonce i u soudu, ale podle slov její vnučky k jejímu odsouzení nikdy nedošlo, neboť jejích léčitelských schopností využívali i vysoce postavení politici a státní úředníci. Traduje se historka, že ji měl údajně navštívit i tehdy již bývalý prezident Ludvík Svoboda. Museli ho prý přinést až do kuchyně, ale poté co ho paní Marie namasírovala svou mastí již odcházel ze statku „po svých“. Dokonce si prohlédl její koně a vydal se na procházku po návsi.
Během doby, kdy se věnovala léčitelství spolupracovala s mnoha lékaři, z nichž někteří patřili i k jejím pacientům a vozili k ní také své rodinné příslušníky. Z léčitelů navázala užší spolupráci s knězem Františkem Ferdou, který za ní údajně jezdil s řádovými sestrami, když měly problémy s kostmi a klouby. Marie Brejchalová-Pašková byla věřící, ale do kostela nechodila, protože jí na to podle jejích slov nezbýval čas. K léčení ale nepřipojovala nějaké zaříkávání či modlitbu.
Fenomenální „napravovačka“ Marie Brejchalová-Pašková patřila bezesporu k nejlepším léčitelům své doby. Způsob jakým dokázala provádět diagnostiku a léčbu kostí a kloubů není zcela znám. Z výpovědí pamětníků lze usuzovat, že měla mimo jiné mimořádný cit v prstech a ovládala speciální masážní a napravovací techniky. Obestřené rouškou tajemství zůstává i přesné složení „zázračných“ mastí, které sama připravovala pacientům dle vlastních receptur.
Marie Brejchalová-Pašková zemřela 5. srpna 1977 v Plzni ve věku 95 let. V jejím léčitelském odkazu nikdo z potomků v současné době již nepokračuje. Spolu s ní tak zřejmě navždy odešly z tohoto světa i po generace předávané cenné zkušenosti…
