Článek
Půvabnou herečku Estellu Blain si dodnes diváci pamatují jako něžnou blondýnku s pomněnkově modrýma očima a dokonalou postavou. V dobách své největší slávy se toužila podobat hollywoodským hvězdám, ráda střídala účesy i líčení, nosila odvážné výstřihy, jezdila v kabrioletech a navštěvovala bujaré večírky pařížské smetánky. Pozlátko showbyznysu jí ale nedokázalo nahradit skutečnou lásku, po které celý život tolik toužila.
Chtěla se stát slavnou herečkou
Estella Blain (vlastním jménem Micheline Estellat) přišla na svět 30. března 1930 v Paříži. Měla španělské kořeny, její předkové totiž pocházeli z Baskicka. Přestože vyrůstala spolu se svými rodiči a třemi sourozenci ve velmi skromných podmínkách v pařížské čtvrti Montmartre, na své dětství vždy ráda vzpomínala. Nedaleko jejího bydliště měla v té době sídlo filmová společnost, do které každý den přicházeli slavní herci. Dospívající Estella je se zájmem sledovala a snila o tom, že jednou také bude hvězdou stříbrného plátna.
V roce 1944 úspěšně složila závěrečné zkoušky na střední škole. Poté se chtěla věnovat studiu herectví, ale neměla na to tehdy dostatek peněz. Když skončila druhá světová válka, začala si přivydělávat zpěvem v pařížských ulicích a kavárnách. Život pouliční umělkyně jí ale nebyl úplně blízký. Po pár měsících proto odešla na venkov, kde žila dalších pět let. Zlom v její cestě za hereckou kariérou nastal v roce 1950, kdy začala nejprve navštěvovat prestižní kurzy dramatického umění herce Reného Simona, později také u francouzské herečky Gabrielle Fontan. Své první divadelní angažmá pak Estella získala v divadle Grand Guignol v Paříži.
Kvůli roli ve filmu šla na plastiku
Estella ale nechtěla skončit jako průměrná divadelní herečka, a tak, když ji v roce 1953 oslovil režisér Hervé Bromberger, aby ztvárnila hlavní roli v dramatu Les Fruits sauvages (1954), nadšeně souhlasila. Na přání Brombergera si obarvila vlasy na blond, a dokonce podstoupila i plastiku nosu, který podle něj neměla dokonalý. V 50. a 60. letech se pak objevila v hlavních i vedlejších rolích ve více než dvaceti francouzských a zahraničních filmech, účinkovala rovněž v několika televizních pořadech.
Až na výjimky se jednalo o snímky „druhé kategorie“, které nezaznamenaly větší divácký úspěch. Z těch známějších jmenujme třeba dobrodružný historický film Les Pirates de la côte (1960), kde si Estella zahrála po boku slavného herce Lexe Barkera alias Old Shatterhanda nebo dnes již legendární romantický snímek Angélique et le roy z roku 1965. V posledním jmenovaném se představila jako nevypočitatelná milenka krále Ludvíka XIV. Díky roli markýzy de Montespan si Estellu dobře pamatují i mnozí naši diváci, kteří si filmovou sérii o Angelice zamilovali.
Přestože Estella nepatřila k vynikajícím herečkám, byla svého času ve Francii pokládána za celebritu, byť nikdy nedokázala vystoupit ze stínu takových hvězd, jako byla například ikonická plavovláska Brigitte Bardot. Je potřeba dodat, že Estella plnila stránky médií spíše informacemi o svém soukromí a provedených estetických zákrocích než svými hereckými výkony. Není se ale čemu divit. Pohledná křehká blondýnka měla zástupy ctitelů, kteří ji často pronásledovali na každém kroku.
Tři nepovedená manželství
Herečka ale ve skutečnosti nebyla přelétavá, každý svůj vztah brala vážně a pokaždé věřila, že najde pravou lásku na celý život. Poprvé se provdala v roce 1953 za svého hereckého kolegu, mladého herce a režiséra Gérarda Blaina, se kterým se sblížila během natáčení snímku Les Fruits sauvages. Estella přestala na popud svého chotě používat své pravé jméno (Micheline Estellat) a začala vystupovat jako Estella Blain. Manželství hereckého páru ale nakonec skončilo v roce 1957 rozvodem. Uplynul rok a herečka již stála znovu před oltářem. Tentokrát si vzala za manžela Michela Bonjeana, kterému pár měsíců po svatbě porodila syna jménem Michel.
Jejich vztah byl zpočátku plný romantiky a vášně. Manželé si pořídili starou farmu obklopenou rozlehlou zahradou ve vesnici Montfort-l'Amaury. Estella byla na venkově šťastná, mezi natáčením se snažila věnovat rodině, avšak po dvanácti letech začala mít rodinná idyla vážné trhliny a životní cesty manželů se rozešly. Přes veškeré své nezdary v lásce však na ni Estella stále nepřestávala věřit, a tak se v roce 1972 se opět provdala. Jejím v pořadí třetím manželem byl filmový herec Demir Karahan. Milostný románek jim ale vydržel pouhé dva roky.
Zastřelila se na zahradě svého domu
Tenkrát na Estellu začala doléhat tíseň. Trápila se tím, že není dostatečně atraktivní a cítila se opuštěná. Navíc se jí nedařilo ani po pracovní stránce. Pro svět showbyznysu byla stárnoucí hvězdou, pro kterou už režiséři neměli téměř žádné nabídky na spolupráci. Uvědomovala si, že se nemá se svými problémy komu svěřit. Většina jejích přátel z branže se během posledních let totiž kamsi „vytratila“. Osamělá herečka začala trpět úzkostí a depresemi, na které jí lékaři doporučili brát antidepresiva.
Koncem 70. let se stáhla do ústraní a žila prakticky jen pro svého syna Michela. Když pak dospěl a odešel z domova, velmi těžce to nesla. Posledním snímkem, který natočila, byl film The Blue Bird , který televize odvysílala na konci roku 1981. Krátce nato, dne 1. ledna 1982 v ranních hodinách, byla herečka nalezena mrtvá na zahradě svého domu u pláže ve vesnici Port-Vendres. Následné vyšetřování ukázalo, že ji těžké deprese nakonec dohnaly až k sebevraždě. Zastřelila se zbraní patřící jejímu tehdejšímu příteli.
Navenek vždy okouzlující, sebevědomá a silná, uvnitř však křehká a zranitelná, taková byla Estella Blain. Bývalá hvězda francouzské kinematografie zemřela v 51 letech.
Zdroje: memoiresdeguerre.com, csfd.cz, imdb.com
Wikipedia, heslo Estella Blain
