Článek
Paul Richard Alexander přišel na svět 30. ledna 1946 v Dallasu. Jeho otec Gus byl potomek řeckých přistěhovalců a matka Doris měla libanonské kořeny. Do svých šesti let prožíval šťastné dětství, pak se ale nakazil dětskou obrnou během velké epidemie, která v 50. letech 20. století zasáhla okolí jeho rodného města v Texasu v USA. Jeho život se během pár dní proměnil v peklo. Přesto se dokázal vzepřít nepřízni osudu.
Osudné léto roku 1952
Léto roku 1952 bylo horké, dokonce i na texaské poměry, ale všechna koupaliště zůstala tehdy přesto zavřená. V celém Texasu jako by se zastavil čas. Nesměly se konat bohoslužby, platil zákaz provozování kin, barů a restaurací. Ulice měst byly stříkány dezinfekcí, ale i přes veškerou snahu úřadů a zdravotníků počty případů dětské obrny nadále vysokým tempem rostly.
Jednoho červencového dne si na klidném předměstí Dallasu hrál venku v letním dešti šestiletý chlapec jménem Paul Alexander. Necítil se ale úplně dobře, bolelo ho v krku, třeštila mu hlava, a tak se raději vrátil domů. Když úplně schváceného Paula viděla jeho matka, uložila ho okamžitě do postele. Chlapec měl vysokou horečku a trpěl obrovskými bolestmi končetin. Rodinný lékař doporučil jeho rodičům, aby ho nechali v domácím ošetřování a nedávali ho do nemocnice, kde tou dobou leželo velké množství pacientů. Během dalších dnů se ale Paulův stav začal prudce zhoršovat.
Málem zemřel na nemocniční chodbě
Po pěti dnech od propuknutí příznaků obrny hoch již nedokázal udržet předměty v ruce, navíc nemohl mluvit, polykat ani kašlat. Rodiče ho proto rychle převezli do nemocnice v Parklandu. Tam ale byly všude těžce nemocné děti, které nebylo v silách zdravotnického personálu ošetřit. Paulova matka držela svého syna v náručí a trpělivě celé hodiny čekala, až ho prohlédne lékař. Ten Paula vyšetřil a sdělil jí, že pro jejího chlapce bohužel nelze již nic udělat.
Paul tak zůstal bezvládně ležet na nosítkách na nemocniční chodbě a sotva dýchal. Zcela jistě by zemřel, kdyby kolem v onen čas právě neprocházel jiný lékař, který se rozhodl pokusit chlapce na poslední chvíli zachránit nouzově provedenou tracheotomií. Na operačním sále Paulovi lékař odsál plíce, a chlapec byl následně umístěn do speciálního podtlakového ventilátoru, který je všeobecně znám pod názvem železné plíce.
Myslel si, že je mrtvý
Když se o tři dny později Paul po operaci konečně probral, jeho tělo bylo uzavřeno v železném válci, mohl hýbat pouze hlavou, krkem a ústy, ale nemohl mluvit. Nejdříve si pomyslel, že je mrtvý, ale když uviděl hlavy ostatních dětí, jejichž těla byla rovněž uzavřená v kovových „rourách“, došlo mu že žije a nachází se v nemocnici. Následujících 18 měsíců pro něj bylo utrpením.
Od krku dolů byl ochrnutý, celé hodiny ležel ve vlastních výkalech, jelikož nedokázal kvůli tracheotomii přivolat sestru. Všude kolem něj bylo slyšel bolestné nářky ostatních dětí, z nichž některé umíraly. Rodiče Paula navštěvovali téměř každý den, ale čas mu ubíhal jen velmi pomalu, protože nebylo v jeho možnostech téměř nic dělat a ani na okamžik nemohl opustit železné plíce.
Naučil se „žabí dýchání“
Jakmile to chlapcův zdravotní stav dovolil, rodiče jej odvezli z nemocnice domů. V roce 1954, když bylo chlapci osm let za ním začala docházet fyzioterapeutka, která Paula učila speciální způsob dýchání. Odborně se tato technika nazývá glosofaryngeální dýchaní, samotný Paul ho pan nazýval „žabí dýchání“. Zpočátku se malému pacientovi příliš nedařilo, ale když mu fyzioterapeutka slíbila jako odměnu štěně, udělal postupně přece jen pokroky.
Po roce Paul zvládl krátkou dobu sám spolehlivě dýchat, a tak se alespoň na chvíli dostal ze železných plic. S oblibou chodíval nejprve na verandu a později i na dvůr, kde si hrával s fenkou Ginger, kterou za své nesmírné úsilí dostal. Tím ale jeho motivace neskončila, ba právě naopak. Během dalších měsíců a let se s pomocí žabího dýchání dokázal dostat ven z ventilátoru na stále delší dobu.
Železné plíce
Stal se úspěšným právníkem
Rodiče svého ochrnutého syna doma vzdělávali. Nejprve Paul dokončil základní školu, následně vystudoval dálkově střední školu v Dallasu, poté zvládl i studium na právnické fakultě na Texaské univerzitě v Austinu. Nakonec se stal známým právníkem v Dallasu. Své klienty zastupoval během soudních jednání osobně díky speciálně upravenému invalidnímu elektrickému vozíku pro kvadruplegiky, který mu umožňoval držet ochrnuté tělo ve vzpřímené poloze. Úspěšné právnické kariéře se věnoval po celá desetiletí.
Paul se naučil psát a malovat ústy, později zvládal používat také mobil a počítač. Měl rovněž vynikající paměť a uměl si většinu potřebných informací zapamatovat. V roce 2020 dokonce vydal knihu o svém životě s názvem Three Minutes for a Dog: My Life in an Iron Lung, na které pracoval více než osm let. Vždy šel s dobou, a proto neváhal využívat i sociální sítě. V lednu roku 2024 si založil účet na TikToku, kde měl více než 330 000 sledujících.
Snažil se žít jako všichni ostatní
Také v soukromém životě se Paul v rámci svých možností chtěl zapojit do nejrůznějších aktivit. Během let sice dokázal dýchat bez podpory železných plic až čtyři hodiny denně, ale celý život ho trápily závažné zdravotní problémy. Přátelé ho přesto často brali na procházky, na večeře, do kina či do baru. S oblibou se účastnil také společenských a kulturních akcí, pravidelně chodil do kostela a měl rád cestování.
Stejně jako ostatní lidé, také Paul toužil po lásce. Když během studií práv potkal dívku jménem Claire, věřil, že se na něj i v tomto směru konečně usmálo štěstí. Paul a Claire se do sebe beznadějně zamilovali a zasnoubili se. Vše vypadalo ideálně, ale jednoho dne, když Paul zavolal své lásce, ozvala se v telefonu její matka. Ta mu stroze sdělila, že si nepřeje, aby měl nadále vztah s její dcerou. Claire se pak Paulovi k jeho překvapení už neozvala, a tak jejich láska skončila. Paula tato zkušenost nesmírně citově ranila a dlouhé roky se z toho nemohl vzpamatovat.
Odmítl vyměnit své železné plíce za nový ventilátor
Paul používal celý život ventilátor, který byl zkonstruován již v 50. letech 20. století. Byl na něj natolik zvyklý, že ho odmítal vyměnit za modernější přístroje. Když se mu v roce 2015 na něm rozbilo těsnění, technici si zpočátku s jeho opravou ani nevěděli rady. Paul ale trval na jeho opravě a zůstal věrný svému „starému železnému koni“, a navíc dle svých vlastních slov, si nechtěl nechat do krku vyvrtat další díru.
Navzdory svému nelehkému osudu Paul nakonec přežil své rodiče, svého staršího bratra Nicka i mnohé své staré přátele. Paul Alexander, poslední muž v železných plicích, zemřel v Dallasu 11. března 2024 ve věku 78 let. Stalo se tak nedlouho poté, co byl v únoru téhož roku hospitalizován kvůli onemocnění COVID-19. Vždy upozorňoval na skutečnost, že lidstvo je „křehké“. Apeloval na lidi, aby nikdy nezapomínali, že strašlivé nemoci, jako je třeba obrna, byly poraženy jen díky očkování.
Poznámka autora: Železné plíce je označení pro ventilátor ve tvaru válce, který usnadňuje pacientovi dýchání pomocí změn tlaku v uzavřeném prostoru. Moderní medicína využívá v současné době již jiné typy přístrojů.
Zdroje: washingtonpost.com, theses.cz, edition.cnn.com, bbc.com, usatoday.com
