Článek
Otřesný příběh se šťastným koncem, i tak by se dalo nazvat vyprávění o početné rodině Ovitzových, která byla v roce 1944 pro svůj židovský původ deportována do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tam si trpasličí rodinu pro své hrůzné pokusy vybral zvrácený lékař Josef Mengele. Byl jimi doslova fascinován a nazýval je „moje trpasličí rodinka“. Nejmladší byl chlapeček ve věku pouhých 18 měsíců (dle některých zdrojů 15 měsíců), naopak nejstarší z rodiny byla jeho 58letá maličká teta.
Slavní liliputi
Největší rodina „trpaslíků“, která kdy byla zaznamenána, pocházela z vesnice Rozavlea v okrese Maramureș Coun v Transylvánii v Rumunsku. Šlo o potomky rabína Shimshona Isaaca Ovitze, potulného herce a muzikanta. Ten měl vzácnou genetickou poruchu, pseudoachondroplaziový nanismus. Jedinci, kteří ji mají, se vyznačují extrémně malým vzrůstem, ale velikost hlavy a rysů obličeje je přitom u těchto lidí zcela v normě.
Liliput Ovitz zplodil se dvěma průměrně vysokými manželkami celkem deset dětí, sedm z nich zdědilo tuto vývojovou vadu. S první ženou Branou Fruchter měl dvě trpasličí děti, které se jmenovaly Rozika a Franzika. Druhá manželka Batia Bertha Husz přivedla na svět osm dětí, z nichž Avram, Freida , Micki, Elizabeth a Piroska přezdívaná „Perla“ měli trpasličí vzrůst, zatímco dcery Sarah, Leah a syn Arie vadou růstu netrpěli.
Rodina žila pospolitým životem, všichni si vzájemně pomáhali a podporovali se, ale v odlehlé části Rumunska, kde Ovitzovi přebývali, bylo v té době téměř nemožné uživit se obděláváním půdy nebo chovem dobytka, natož pro lidi postižené trpaslictvím (nanismem). Jejich matka, která v roce 1923 ovdověla, si byla této skutečnosti dobře vědoma a obávala se o budoucnost svých trpasličích potomků, a proto děti odmalička vedla k činnostem, které by jim zajistily obživu. Všech pět sester a dva bratři byli pohlední a hudebně nadaní, učili se hrát na nejrůznější hudební nástroje, tančit, zpívat a hovořili několika jazyky.
Po manželově náhlé smrti v roce 1923, vdova Batia Bertha Husz usoudila, že sedm zakrnělých sourozenců Ovitzových by si mohlo vybudovat kariéru v uměleckém souboru, který by bavil lidi. Jelikož se jim nedařilo najít si stálou práci, rozhodli se založit hudební skupinu s příznačným názvem Lilliput Troupe. Ve 30. a počátkem 40. let 20. století cestovali se svým programem po po celém Rumunsku, Maďarsku a Československu. Jejich dvouhodinová show se skládala z populárních hitů, hraných scének a hudby.
Piroska měla maličkou růžovou kytaru, která vypadala jako hračka, její sestry Rozika a Franziska hrály na čtvrtkové housle, Frieda na cimbál, Micki na poloviční violoncello a akordeon, zatímco Elizabeth na bicí. Jejich starší bratr Avram vymýšlel scénky, psal scénáře a byl manažerem skupiny. Trpasličí rodina slavila na jevišti úspěchy, její příslušníci nebyli izolováni ani ostrakizováni. Když kdokoliv z nich uzavřel manželství, jeho partner vstoupil také do rodinného podniku. Zatímco jeviště patřilo jen trpaslíkům, ostatní pracovali jako kulisáci nebo šili kostýmy. Zdálo se, že idylku nemůže nic pokazit.
Skončili v Osvětimi
Vše se pro ně změnilo, když se nacisté dostali k moci. Pro Ovitzovi to znamenalo rozsudek smrti. Byli Židé, a navíc měli tělesnou vadu. Nacisté vnímali lidi s psychickým nebo fyzickým postižením jako „břemeno pro společnost“, a tak byli takoví jedinci zabíjeni. Na začátku druhé světové války měla rodina dvanáct členů, z toho sedm trpaslíků. Všem bylo jasné, že by je čekal strašný osud. Rodina se tedy rozhodla skrývat svou židovskou identitu, opatřila si falešné doklady, ve kterých nebyl zaznamenán jejich židovský původ. I přes postup nacistické armády ve střední Evropě se Ovitzovým dařilo pokračovat v turné. Zvrat pro ně nastal v květnu 1944, kdy byli v Maďarsku zajati a následně posláni do Osvětimi.
Jejich matka jim tehdy kladla na srdce, aby se snažili zůstat za každých okolností pohromadě, neboť se domnívala, že se tak zvýší jejich šance na přežití. Avšak její syn Arie uprchl, ale byl následně dopaden a zastřelen. Dalších členové rodiny byli dne 19. května 1944 přivezeni do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde měli původně skončit v plynové komoře.
Jakmile se o jejich příjezdu dozvěděl lékař Josef Mengele, nastalo pro rodinu Ovitzových nejtěžší období v životě. Mengele si pro své kruté pseudovědecké pokusy vybíral hlavně dvojčata (převážně romského či židovského původu), dále pak též liliputy a různě tělesně postižené lidi. Když rodinu Ovitzových poprvé uviděl, byl nadšený z toho, že má k dispozici tak zajímavý „genetický materiál“, a proto rodinu oddělil od ostatních vězňů a zařadil ji do své „sbírky pokusných králíků“. Zvráceného lékaře upoutalo, že mezi členy rodiny jsou jak trpasličí jedinci, tak i lidé s normální výškou. Rozhodl se všechny do jednoho podrobit sérii svých ohavných experimentů.
Šílený lékař byl trpaslíky úplně posedlý a měl obavy, aby se jim něco zlého nestalo, než je důkladně prozkoumá. Postaral se tedy, aby měli dostatek jídla a lepší hygienické podmínky. Zřídil pro ně i speciální ubytování, kde je mohl pozorovat. Na rozdíl od ostatních vězňů směli nosit vlastní ošacení. Mengele byl na svůj nový „úlovek“ náležitě pyšný a chtěl se jím pochlubit i mimo svou laboratoř. Proto jim nařídil, aby se shromáždili v obrovské jídelně, kde je ukazoval nahé také dalším nacistům z tábora a přitom přednášel své myšlenky o jejich podřadné genetické výbavě.
Ovitzovi po válce vzpomínali, že s nimi Mengele dokonce natočil film určený k pobavení samotného Adolfa Hitlera. Rodina Ovitzových v něm musela zpívat německé písně. Tento film nebyl po válce nalezen. Natáčení snímku předcházela hororová scéna, kdy byli svědky toho, jak byli zabiti a poté uvařeni dva nově příchozí trpaslíci, aby jejich kosti pak mohly být vystaveny v nacistickém muzeu. Jindy museli vystupovat pro pobavení nacistů v show spolu s dalšími vybranými umělci vězněnými v Osvětimi.
Otřesné pokusy doktora Mengeleho
Jako celá řada jiných vězňů byli všichni Ovitzovi podrobeni příšerným experimentům, které prováděl doktor Mengele a jemu asistující lékaři. Sadistickým zákrokům neuniklo ani osmnáctiměsíční batole. Během nich jim například trhali vlasy, zuby, nehty, odebírali jim z páteřního kanálu mozkomíšní mok, extrahovali kostní dřeň, neustále prováděli odběry krve, oslepovali je chemickými látkami a do uší jim lili horkou nebo studenou vodu. Veškeré pokusy byly pečlivě dokumentovány a záznamy doplňovaly ilustrace s podrobným popisem.
Nejhorším mučením si pak prošly ženy, které pravidelně podstupovaly nejrůznější gynekologické zákroky. Experimenty byly natolik otřesné, že v nich nechtěli pokračovat ani lékařští asistenti. Ti varovali Mengeleho, že by někteří členové rodiny mohli při takových pokusech zemřít, což Mengele raději nechtěl riskovat, a nakonec od ustoupil.
„Nejstrašnější experimenty ze všech byly ty gynekologické. Přivázali nás ke stolu a začalo systematické mučení. Vstřikovali nám věci do dělohy, odebírali krev, kopali do nás, propichovali nás a odebírali vzorky. Je nemožné vyjádřit slovy nesnesitelnou bolest, kterou jsme trpěli a která pokračovala ještě mnoho dní po ukončení experimentů.“
Týrání trvalo celé měsíce a Ovitzovi se navíc obávali, že až Mengele dokončí sérii pokusů, budou stejně jako ostatní zabiti. Naštěstí 27. ledna 1945 tábor osvobodila Rudá armáda. Nedlouho předtím Mengele testoval u Elizabeth, jaké skleněné oči by se odstínem co nejvíce přiblížily těm jejím. Ďábelský doktor opustil Osvětim 17. ledna 1945. Stačilo tenkrát málo a příběh by neměl šťastný konec.
Život po válce
Všech sedm trpaslíků i jejich další příbuzní přežili útrapy v Osvětimi, což lze považovat za zázrak. Po skončení války se pěšky vrátili do své rodné vesnice. Dům našli vypleněný, a tak se přestěhovali do Sighetu, ale život tam byl velmi těžký. Snažili se tedy najít si nový domov. Víza pro celou rodinu jim nakonec dala Belgie, kam se všichni odstěhovali. Poté, co obdrželi nabídky na účinkování ve Spojených státech a v Izraeli, se po dlouhém zvažování rozhodli v roce 1949 pro Izrael. Život v nové vlasti se jim velmi líbil. Usídlili se v Haifě, museli se naučit dobře hebrejsky a podařilo se jim znovu rozjet uměleckou kariéru. Se svou trpasličí show ještě dlouhé roky bavili publikum v zaplněných sálech.
V roce 1955 ukončili uměleckou dráhu, odešli do důchodu a provozovali kino. Trpaslictví nemělo vliv na délku jejich života. Prvorozená Rozika se dožila 98 let a její sestra Franziska zemřela v 91 letech. Nejmladší Piroska „Perla“ Ovitz zemřela v září 2001. Neuvěřitelný životní příběh o osudech těžce zkoušené rodiny Ovitzových, která jako zázrakem unikla smrti, se nesmazatelně zapsal do dějin holokaustu.
