Článek
Svědci o Marii Fikáčkové vypověděli, že působila mile, pracovala svědomitě, byla mladá, pohledná i chytrá. Nikdo nepředpokládal, že za jejím andělským vzhledem a příjemným vystupováním by se mohla skrývat vraždící bezcitná zrůda.
Ze vzorné dívky „andělem smrti“
Marie Fikáčková, rozená Schmiedlová přišla na svět 9. září 1936 v Sušici. Narodila se do chudé dělnické rodiny, kde panovaly neutěšené poměry. Mariino dětství nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Její otec byl původem sudetský Němec, který sympatizoval během 2. světové války s nacisty. Pracoval spolu se svou ženou v továrně na sirky v Sušici a k Marii i ke zbytku rodiny se posilněn alkoholem choval jako hrubián. Kromě Marie měli Schmiedlovi ještě duševně nemocného syna, který svou o tři roky starší sestru údajně celé dny terorizoval, což ji psychicky deptalo. Po roce 1945 byl Mariině rodině zabaven dům, ale Schmiedlovi v něm směli nadále bydlet.
Postupem času si dospívající Marie svou nenávist a hněv si vybíjela na vlastní matce, se kterou se často zuřivě hádala, sprostě jí nadávala a dle výpovědí některých svědků ji také občas bila. Přitom se její matka chovala k oběma svým dětem hezky, zahrnovala je láskou a měla je upřímně ráda. Dalo by se říci, že Marie jednala po vzoru svého otce a opakovala jeho vzorce chování. Při těchto potyčkách se svou matkou vyplouvala na povrch její násilná a vzteklá povaha. Přitom na veřejnosti se chovala vždy mile a slušně, dokázala výborně skrývat svou zlobu, hysterii a vznětlivost. Měla pověst vzorné dívky, a tak někteří lidé, kteří ji znali, proto později odmítali uvěřit, že tato mladá žena spáchala tak příšerné zločiny.
Ve škole se Marii dařilo, patřila k dobrým žačkám a také proto se později rozhodla pro studium na zdravotní škole v Klatovech, kde také roku 1955 s výborným prospěchem odmaturovala. Učitelé na ni vzpomínali jako na milou žákyni a premiantku. Krátce po ukončení studia nastoupila jako zdravotní sestra do nemocnice v Sušici, na dětské oddělení. V tom samém roce Marii zemřel otec.
Zlom nastal v roce 1957, kdy byla Marie přeřazena na novorozenecké oddělení. Údajně z toho byla silně rozladěná, protože jí vadil pláč novorozeňat, ale nikomu se s tímto problémem nesvěřila. Pravdou ale je, že opakovaně žádala o přeložení na jiné oddělení. Jejím žádostem však nebylo vyhověno, a tak ač nerada, zůstala u novorozených dětí. A jakoby právě zde všechno to zlo, které v sobě „dusila“ najednou vyplulo na povrch. V místě, kde na svět přicházely bezbranné děti, se z Marie stal nelítostný „anděl smrti“, který připravoval o život neviňátka. Marie si tak vědomě zvolila cestu zla, která ji nakonec dovedla až na šibenici.
Přeložení na novorozenecké oddělení
Její nadřízení na novorozeneckém oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Sušici s ní byli velmi spokojeni. Dokázala si je získat výbornou pracovní morálkou, skromným chováním, obětavostí a slušností. Jako zdravotnice si vedla natolik dobře, že se dokonce zvažovalo její povýšení na vrchní sestru. V kolektivu si ji ostatní oblíbili pro její přátelskou a veselou povahu. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že by mohlo jít o sériovou vražedkyni.
Marie byla tou dobou již krátce vdaná za Lumíra Fikáčka, vojáka z povolání, který sloužil u pohraniční stráže. Navenek působila jako šťastná novomanželka. Manželství bylo bezdětné, ale podle výpovědi Lumíra Fikáčka vlastní děti do budoucna plánovali. Později při jednom z výslechů přitom Marie uvedla, že by dokázala ublížit i vlastnímu dítěti, pokud by plakalo a rozčilovalo ji. Novomanželé bydleli v jedné domácnosti s matkou Marie, což nedělalo dobrotu a vedlo k častým hádkám a sporům.
Na novorozeneckém oddělení, kde se jí vůbec nelíbilo, se naplno projevila její zvrácenost. Marii Fikáčkovou rozčiloval dětský pláč natolik, že nemluvňatům začala ubližovat. Při výslechu doslova uvedla: „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci nebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem.“ Otázkou je, zda dětský pláč nebyla jen jedna z věcí, které Marii přiváděly k „šílenství“. Možná by se její vražedné sklony a nenávist k pacientům obecně rozvinuly i na jiném oddělení, například pokud by měla pečovat o staré lidi, což je práce nesmírně fyzicky i psychicky náročná.
Nejdříve dětem ubližovala
Zpočátku nemluvňata „trestala“ tím, že jim způsobovala různá zranění. Později začala děti i vraždit. Sama Fikáčková se doznala, že ji kupříkladu rozčílil pláč novorozené Jany M., a to natolik, že ji vzteky vzala za ucho a trhla jím natolik silně až jí ho přibližně do poloviny natrhla. Ucho dítěte silně krvácelo a Fikáčkové došlo, že si bude muset vymyslet nějakou historku, proč dítě bylo zraněné.
Zašla tehdy za primářem oddělení a sdělila mu, že k úrazu miminka došlo nedopatřením, „nakukala“ mu, že ucho vzala omylem společně s peřinkou, a když dítě rychle zvedla, nešťastnou náhodou se natrhlo. Je s podivem, že primář této její báchorce uvěřil a poslal ji s miminkem na chirurgické oddělení, kde bylo ošetřeno. Primář ve své výpovědi uvedl, že byl shovívavý, neboť šlo o první pochybení jinak vzorné zdravotní sestry, že ji napomenul a upozornil, že si má dávat lepší pozor. Důvěřivost primáře tak přivedla Marii Fikáčkovou na myšlenku, že jí podobné skutky mohou lehce projít. V tomto smyslu se vyjádřila i v jedné ze svých výpovědí.
Fikáčková se přiznala také k útoku na novorozence, kterého napadla při převlékání. Chlapeček se chytil ručičkou váhy, která byla na přebalovacím pultě. Fikáčková se rozezlila natolik, že s miminkem trhla tak neurvale, že utrpělo zlomeninu pažní kosti. Sama k tomu později dodala, že ačkoliv slyšela prasknutí kosti, nikomu tentokrát nic neohlásila. Zranění dítěte bylo na oddělení zjištěno až později. Zdravotníci se domnívali, že k němu došlo zřejmě již při samotném porodu dítěte. Podle zdravotní dokumentace bylo ale dítě po porodu v naprostém pořádku a zcela zdravé.
Další případ, kdy si Fikáčková vybíjela zlost na nevinných dětech, se odehrál 19. února 1960. Tentokrát se jednalo o měsíční holčičku Hanu H., jejíž matka dostala zánět prsu, a musela být hospitalizována. Hana H. podle tehdejších předpisů nemohla být u své matky, a tak byla umístěna odděleně od ní na novorozeneckém oddělení. Fikáčková holčičku uhodila ranou pěstí dozadu do hlavy. Dítě však tento útok bez zjevných následků přežilo, ale jeho smutný osud se naplnil o několik málo dní později. V tomto případě se spekulovalo o tom, že Fikáčková Haně H. ublížila, protože šlo o vnučku Františka Rybáčka, správce zkonfiskovaného domu, se kterým měli v minulosti její rodiče neustálé spory kvůli dluhům na nájemném.
Vraždící zdravotní sestra
Psal se 23. únor 1960, když se Marie Fikáčková dopustila hned dvou vražedných útoků na nemluvňata. Toho dne bylo v přeplněné sušické porodnici rušno. Na svět přišla ještě další dvě miminka, chlapeček a holčička, které dostala na starost právě Fikáčková. Ta se cítila být pracovně přetížena a neustále plačící holčička ji rozčilovala k nepříčetnosti. Situace vygradovala dopoledne, kdy se Fikáčková neudržela a novorozené holčičce Proserové, která byla na světě pouhých 20 hodin, pohmoždila hlavu. Nebohému novorozeněti stiskla hlavu natolik silně, až se jí prsty zanořily do hlavičky dítěte.
Lebka novorozence je velmi pružná, a tak nebylo na první pohled žádné zranění vidět. Dále se Fikáčková chovala tak, jakoby se nic nestalo, vyžehlila prádlo a šla umýt a přebalit Hanu H., která byla umístěna v dětském boxu na izolaci. Na skutečnost, že se zdravotní stav novorozené holčičky rapidně zhoršil, upozornila lékaře až za několik hodin. Děvčátku již nebylo možné pomoci, zranění hlavy bylo fatální a přivolaný lékař zjistil, že dítě je mrtvé a podle předpisů nařídil pitvu.
Tím ovšem vražedná mise Marie Fikáčkové neskončila. Ještě týž den dopoledne opakovaně uhodila pěstí do zadní části hlavičky Hanu Hamelbauerovou, onu holčičku, kterou se pokusila zabít již 19. února 1960. Poté miminko uložila zpět do boxu, udělala si kávu a pečovala o ostatní nemluvňata, aniž by na sobě dala cokoliv znát. Život Hany H. vyhasl po dlouhém utrpení dne 25. února 1960 v osm hodin ráno.
Usvědčení a trest
Jelikož šlo o úmrtí nezletilých dětí do 15 let věku, byla automaticky v obou případech nařízena pitva holčiček. Tu provedl patolog ze Sušice a došel k závěru, že obě miminka zemřela následkem zhmoždění mozku. V ten okamžik mu bylo jasné, že se s největší pravděpodobností jedná o trestný čin. Případ si vzala na starost kriminální policie, byly provedeny soudní pitvy, z nichž vyplynul jednoznačný závěr. Obě děvčátka zemřela násilnou smrtí. U jedné z nich byla lebka dokonce proražená, novorozená holčička měla ještě navíc zlomené obě ruce.
Marii Fikáčkovou Veřejná bezpečnost zatkla přímo na porodním oddělení dne 27. února 1960 ráno. Byla naprosto klidná, vyrovnaná a následně vypověděla, že se jí tím, že si pro ni policisté přišli, vlastně velmi ulevilo. Znalci z oboru psychiatrie shledali Marii Fikáčkovou jako příčetnou, a tudíž za své ohavné činy plně zodpovědnou. Dále u ní konstatovali především sklony k depresím, k hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku, ale poukázali i na fakt, že nemá narušený intelekt.
Během výslechů a vyšetřování se Marie Fikáčková doznala ještě k dalším podobným skutkům. Tvrdila, že takto ublížila více než deseti dětem, ale tyto činy se jí nepodařilo prokázat a nelze tedy s jistotou říci, jaký byl skutečný počet jejích obětí. Rovněž se nepovedlo jednoznačně určit motiv jejích zločinů, neboť neustále v tomto směru měnila své výpovědi. Nikdy se tak už nedozvíme, zda ji k vraždě Hany H. dohnala touha po pomstě jejímu dědovi, nebo jestli šlo při týrání nemluvňat o její vyjádření nenávisti k českému obyvatelstvu obecně, protože se k jejich rodině v poválečném období „špatně“ chovalo. Od těchto svých původních výpovědí totiž nakonec zcela upustila a jako jediný důvod svého počínání uvedla, že jí vadil dětský pláč.
Vyšetřování vražd dětí v sušické nemocnici probíhalo tehdy v přísném utajení. O případu se nerozepisoval ani dobový tisk a byla zde patrná snaha zamlčet tyto události před širokou veřejností, údajně zejména proto, aby nevypukla mezi lidmi panika. Zvěsti o zatčení doposud bezúhonné mladé zdravotní sestřičky se však brzy rozšířily široko daleko, a jak už to tak bývá, lidé si k realitě přidávali vlastní fámy a hrůzostrašné historky. V konečném výsledku tak zamlčování pravdy z oficiálních míst tehdy přineslo více škody než užitku.
Vražedkyně nemluvňat Marie Fikáčková byla odsouzena za dvojnásobnou vraždu k trestu smrti oběšením. Poprava se uskutečnila ráno 13. dubna 1961 ve sklepení pankrácké věznice. Zemřela ve věku 24 let.
ŠÁMAL, Petr. Rozsudek smrti vykonán: kruté pravdy z tajných archivů. [Praha]: Fortuna Libri, 2021. ISBN 978-80-7546-327-2.
JEŽEK, Martin. Můj rok 1960. Brno: BizBooks, 2020. ISBN 978-80-265-0911-0.
