Otravy cuketou jsou časté: Lze jim však předcházet, klíčová je chuť plodů

Cukety patří mezi oblíbené druhy zeleniny z čeledi tykvovitých rostlin. Kromě cuket se k nim řadí například také okurky, tykve a dýně, které produkují extrémně hořké jedovaté látky zvané kukurbitaciny. Největší koncentrace toxinů je v okolí stopky, zejména u starších plodů. Příroda vybavila tykvovité rostliny těmito jedovatými látkami, aby je chránily před býložravci, kteří se jim pro jejich hořkou chuť vyhýbají. Kukurbitaciny dále způsobují nevolnost, střevní potíže, zvracení a některé z nich mají i další toxické účinky.

Odrůdy, které se dnes pěstují, jsou vyšlechtěné tak, že mají minimální obsah nebezpečných látek a obvykle nepředstavují vážnější riziko otravy. Přesto za určitých okolností může dojít především při požití přezrálých plodů i k vážnému poškození zdraví, nebo dokonce k úmrtí. Měli bychom se tedy cuket začít „bát“ a přestat je konzumovat? Rozhodně ne, to by byla velká škoda. Důležité je ale znát určitá fakta a řídit se radami odborníků ohledně jejich pěstování i konzumace.

Jestliže se zvýší koncentrace toxinů v plodech nad bezpečnou hranici, může docházet k otravám jedem obsaženým nejen v cuketách, ale také v okurkách, tykvích nebo dýních. Hladina toxinů se zvyšuje hlavně tehdy, pokud rostlina reaguje na nějakou pro ni stresovou situaci jako je sucho, horko, nevhodná půda, napadení nemocemi či škůdci. Obvykle dochází k souhře několika těchto faktorů najednou. Pozor si je potřeba také dát na cizosprašnost tykvovité zeleniny. Její okrasné druhy nejsou šlechtěny tak, aby měly bezpečnou hladinu toxinů. Nakupujeme proto každý rok nová semena nebo sazeničky rostlin, čímž se vyhneme případným problémům.

K lehkým otravám kukurbitacinem dochází poměrně často, ale pouze výjimečně mají závažný průběh. Pro ilustraci zde uvádíme několik případů. V roce 2018 se ve Francii otrávily dvě ženy polévkou z hořkých dýní. Trpěly průjmem, nevolností a zvracením. Po několika týdnech u nich došlo k vypadávání vlasů. Známý je případ německého manželského páru, který se v roce 2015 otrávil cuketovým nákypem. Pro 79letého seniora skončila otrava kukurbitacinem smrtí, jeho o sedm let mladší manželka otravu cuketou přežila, protože nákypu snědla méně než její choť.

Pro blesk.cz se k této problematice podrobněji vyjádřil odborník z Ústavu experimentální botaniky AV ČR, RNDr. Tomáš Moravec, Ph.D. „Otravy cuketou jsou časté, ale ke smrti dochází pouze v opravdu extrémním případě. Pokud vím, známý je pouze jeden před několika lety v Německu, většinou toxin způsobuje hlavně průjmy, takže to člověk prosedí na záchodě. Pokud nedojde k hospitalizaci, většinou ani nezjistí, že se otrávil právě cuketou.“

Pro zahrádkáře, kteří si pěstují cukety sami, stačí dodržovat jednoduchá pravidla. Každou sezónu raději nakoupíme semena a sazenice, pokud u nich hrozilo nebezpečí sprášení. Rostliny dostatečně zaléváme, zejména v horkých dnech. Sklízíme jen zdravé malé cukety, jejich délka by měla být mezi 10-20 centimetry. Nikdy nekonzumujeme přezrálé plody ani ty, které mají hořkou chuť. Cukety musí chutnat neutrálně nebo lehce nasládle. Důležité je upozornit též na fakt, že tepelná úprava jed v žádném případě jed nezlikviduje.

Je důležité mít na paměti, že to co platí pro cukety se týká také dýní, tykví a okurek vypěstovaných nejen na vlastních zahrádkách, ale i zakoupených na tržnicích. Přestože je v mnoha článcích na internetu zmiňováno, že tykvovitá zelenina zakoupená v obchodech nepředstavuje žádné riziko, neboť je u ní zaručeno správné pěstování a správná sklizeň, i tady si pro jistotu pamatujme, že spolehlivým vodítkem je vždy chuť. Jakmile ochutnáme čerstvé plody či pokrm z nich připravený a je hořký, jde o jasnou známku přítomnosti vysoké hladiny toxinů. Nesnažíme se jídlo nějak dochutit, abychom se zbavili hořké chuti a nekompromisně ho vyhodíme.

Jde o zeleninu, která se těší poměrně velké oblibě, mimo jiné proto, že má velmi nízkou energetickou hodnotu, velmi málo kalorií a její konzumace je vhodná při redukčních dietách. Obsahuje přibližně 90 procent vody a 4 procenta sacharidů, dále má vysoký obsah provitamínu A – betakarotenu, vitamínů skupiny B i vitamínu C a E, bílkovin a vlákniny. Z minerálních látek v cuketě najdeme draslík, železo, hořčík, vápník, zinek, fosfor a měď.

Cukety nemají samy o sobě výraznou chuť, proto je vhodné dochutit pokrm bylinkami nebo kořením. Jejich chuť je spíše jemná, neutrální někdy jakoby „ořechová“. Bývají součástí mnoha zeleninových jídel, podávají se též jako příloha k masu a můžeme je i zavařovat. Hodí se zejména k zapékání, grilování, smažení, přidávají se syrové do salátů, dále se z nich připravují různé placky nebo polévky. Nastrouhané se také přidávají do moučníků, koláčů a buchet, které jsou pak nadýchané a vláčné. Cukety jsou snadno stravitelné a jejich konzumace prospívá lidskému organismu.

Jak je patrné, benefitů spojených s konzumací cuket je mnoho a nezbývá než dodat, že si tato plodová zelenina jistě nezaslouží, abychom ji vyřadili z jídelníčku.

Zdroje: Autorský článek doplněný o poznatky: ueb.cas.cz, ireceptar.cz, rehabilitace.info, blesk.cz, Wikipedia, cuketa.eu, nzip.cz, lidovky.cz

HLADÍKOVÁ, Renata. Cukety, lilky, patisony a jiné. [Praha]: Svojtka a Vašut, 1993. Apetit (Svojtka a Vašut). ISBN 80-85521-36-9.