Článek
Saartjie Baartman se narodila jako příslušnice kočovného kmene Khoikhonů pravděpodobně kolem roku 1789 v Jižní Africe. Již jako dítě upadla do otroctví a pracovala na farmách holandských kolonistů. V době dospívání jí zemřeli oba rodiče. O něco později byl holandskými přistěhovalci zavražděn také její partner, se kterým čekala dítě. Osud k ní byl i v tomto ohledu krutý, miminko zemřelo krátce po narození. Některé prameny uvádí, že měla děti dvě, ale ani jedno nezůstalo dlouho naživu. V této době poznala Petera Cesarse, obchodníka černošského původu. Ten se jí ujal a odvezl ji do Kapského Města, kde dělala chůvu a služebnou. Posléze se stala pečovatelkou v domácnosti Hendrika Cesarse, Peterova bratra. Setkání s tímto mužem se jí stalo osudným. Hendrik ji vodil do místní nemocnice a za peníze ukazoval nahou případným zájemcům. Ve špitále tehdy působil také vojenský chirurg ze Skotska Alexandr Dunlop, který si uvědomil, že neobvyklá fyzická stavba těla Saartjie by šla dobře zpeněžit. Tito dva bezcharakterní muži vymysleli ďábelský plán, jak přijít snadno k penězům. Nástrojem k jejich získání se stala nebohá Saartjie.
Pobyt v Londýně
Zásadní změna v jejím životě nastala roku 1810, kdy ji britský lékař Alexandr Dunlop a Hendrick Cesarse odvezli z její rodné země do Londýna. Dlužno podotknout, že nešlo o změnu k lepšímu. Zda Saartjie odešla z rodné Afriky pod příslibem výdělku nebo jen nedokázala vzdorovat svým „majitelům“ není známo. Faktem je, že od jejího příjezdu do Evropy pro ni začalo peklo v podobě vykořisťování a zneužívání.
Saartjie přestala být pro své kumpány lidskou bytostí, zacházeli s ní doslova jako s kusem hadru. Musela vystupovat polonahá v kleci, kde si ji diváci prohlíželi. Majetnější klienti se jí měli možnost za příslušný finanční obnos dotýkat nebo do ní šťouchat holí. Saartjie pro zpestření exhibice občas také tančila a hrála na různé hudební nástroje. Pod přezdívkou "Hotentotská Venuše"se stala známou a vyhledávanou kuriozitou.
Soudní proces
Obchodování s otroky bylo v Británii v roce 1807 zrušeno. Není divu, že se u části veřejnosti zvedla vlna nevole vůči nedůstojnému zacházení s africkou ženou. Došlo i k vyšetřování případu a soudnímu procesu. Saartjie před soudem vypověděla, že se domluvila se svými partnery na spolupráci po dobu 6 let, na výplatě poloviny zisku a rovněž na tom, že jí pak uhradí cestu zpět do Afriky. Popřela, že by ji někdo sexuálně obtěžoval, týral nebo vykořisťoval. Otázkou je, zda nebyla k takové výpovědi donucena nebo zalhala ze strachu o život. Značná část lidí se tehdy domnívala, že nemá sama sílu ani možnost vymanit se z područí vykořisťovatelů. Přestože uměla mluvit několika jazyky, neuměla číst a psát. Je tedy dost možné, že také nevědomky přistoupila na něco, s čím ve skutečnosti nesouhlasila. Soud dopadl ve prospěch jejích zaměstnavatelů, skandál utichl a kolotoč ponižování se roztočil nanovo.
Angažmá ve Francii
Poté co se jí britské publikum nabažilo, byla převezena roku 1814 do Francie. Stala se majetkem zvěřince, který působil v Paříži. Kromě ponižování byla tentokrát donucena i k prostituci. Boháči si ji najímali na své večírky, zkoumali ji přírodovědci, na krku musela nosit obojek jako zvíře. Svůj žal a utrpení utápěla v alkoholu. Zemřela 29. prosince 1815 ve věku pouhých 26 let. Příčinou úmrtí byly údajně pravé neštovice, které si v té době vyžádaly mnoho lidských životů. Objevili se spekulace o příčině jejího úmrtí, mohlo jít také o syfilis nebo zápal plic. Tragický osud prosté khoikhoiské ženy, která za svůj krátký život nepoznala nic hezkého se naplnil.
Posmrtný výzkum
Ani po smrti nenašla klid. Pozůstatky nebohé Saartjie vědci uložili v muzeích a byly podrobeny dalšímu vědeckému zkoumání. Uchována byla celá kostra, mozek a genitálie. V té době byli Afričané dle některých zvrácených teorií považováni za méněcennou lidskou rasu. Na ostatcích Saartjie demonstroval francouzský přírodovědec Georges Cuvier anatomické znaky, které tuto teorii měly potvrzovat. Šlo zejména o hromadění velkého množství tuku na bocích, stehnech a hýždích, dále pak extrémně prodloužené stydké pysky. O navrácení ostatků požádal oficiálně Francii roku 1994 osobně Nelson Mandela. Teprve v roce 2002 došlo k jejich převezení do Jihoafrické republiky, kde byly uloženy na kopci v Hankey. Na tomto poklidném místě nyní Saartjie Baartman v pokoji odpočívá.
Šokující příběh Saartjie nám připomíná, že lidé jsou různorodí. Vzhled člověka by se nikdy neměl stát důvodem pro jeho ponižování, zesměšňování či dokonce týrání.
