Článek
Vstoupili jsme do nového roku. Ten bývá mimo osobních přání a předsevzetí také příležitostí ke zhlédnutí novoročních vyjádření politiků, tedy např. i projevu prezidenta republiky.
Shrnu-li, čím mě oslovil, příp. přiměl k zamyšlení, pak v tom, že od všeobecných přání vedl zřetelně, ale taky mezi řádky k výzvám cílícím na občanskou společnost a její aktivity. Prezident např. apeloval na sounáležitost se svobodným světem, což je na místě, protože místa na geopolitické mapě světa vyzývají k ostražitosti a připravenosti hájit pozitivní výdobytky právě občanské společnosti západního typu, k níž ČR patří. Tato místa jsou konkrétními státy světa, které, ať už lidskoprávně, tak sociálně a ekonomicky své obyvatele, omezují, včetně násilných metod. Toto násilí pak stupňují nejen uvnitř sebe sama, ale směřují je např. vůči svým sousedním zemím. Neřeknu nic nového, mám na mysli v našem geopolitickém zorném poli Rusko, a to nejen ve vztahu k jím vedené válce proti Ukrajině, ale i ataky na sousedy, např. Polsko, Finsko apod.
Nezpochybňuji a s výhradami vnímám zmínky prezidenta o tom, že ekonomika ČR patří k těm nejvyspělejším. Chápu trend zlepšování, doporučuji se však tzv. držet při zemi, co se týká řady sociálních skupin občanů, kteří si „nejvyspěleji“ zdaleka nežijí, a naopak se potýkají s problémy chudoby ekonomickými, sociálními a s tím souvisejícími problémy vzdělanostními (tzv. pracující chudoba je tím nejrizikovějším). Část společnosti má totiž s nároky na vzdělání a technologickými dovednostmi skutečně problémy, a lze to vypozorovat na úrovni žáků řady ZŠ, včetně zázemí, z něhož pocházejí. To, že v souvislosti s tím pak roste míra manipulace a odcizení, potažmo příklon této části spoluobčanů k subjektům hlásajícím zášť, nesnášenlivost, verbálně násilné projevy a výhrůžky by nemělo udivovat. Nedivme se proto, že se daří politicky se profilujícímu populismu, nacionalismu a neochotě k sociální soudržnosti s jinými sociálními a národnostními skupinami obyvatel. S tím logicky souvisejí otázky bezpečnosti, které prezident komparativně vyjímá dle průzkumů jako lepší v porovnání s jinými zeměmi. Osobně to považuji více než za úsilí subjektivní, zevnitř země, jako spíše za objektivně působící faktory, jimž jsme jako země vystaveni na mapě rizik (geopolitických) vnějších i vnitřních.
Apel prezidenta na faktory občanské společnosti vnímám jako jistou snahu „probouzet“ svého druhu sociální aktivismus těch, kteří, ať už fungují nebo jsou v jejich hledáčku zájmy, které občanskou společnost stmelují a posouvají – viz např. charita a sociální pomoc různého charakteru. Právě v tomto smyslu by mělo vést veškeré úsilí o ochranu, včetně zákonné úpravy o činnosti neziskových organizací a těch, co je podporují.
Jak moc je společnost rozdělená a nakolik je toto rozdělení překážkou dalšího vývoje, je třeba diskutovat napříč sociálními patry. Ano, politika je o střetech, protože, zjednodušeně řečeno, co člověk, to názor, ale je také uměním vést diskuze a učit se komunikovat. Stejně tak si bez iluzí řekněme, kdy už slova nestačí, resp. být za hlupce a k smíchu těm, pro něž pověstně hozený kámen byl jen dobou, než ho našli. Diskuze nebyla ani jejich počátečním zájmem a kamenem se cílů často dosahuje lépe a dříve.
Populismus je dnes všeobjímající společenský trend, nespadl tzv. z nebe, je podmíněn historicky a sociálně. Uchopit jej dokáží politici napříč spektrem, jen by neměl přerůst v nástroj vlivu a moci, která ústí v destabilizaci, protože ze své podstatný je sám tento směr symptomem destabilizace. Je zároveň živnou a hnací silou pro jednotlivce, často uvnitř sebe sama zmítaných nejistotou, proživších kdysi nebo mající neodžité nějaké trauma. I v tom je třeba hledat odpověď, proč a že řada z nich směřuje právě do politiky. Jejich nebezpečí se však v politice stává o to problematičtější až devastující, že z uvedených důvodů ovlivňují, manipulují a usměrňují životy dalších lidí, nikoliv sobě samým nepodobných.
Za pozitivní proto považují prezidentův apel na mladé, a to nejen z důvodů věku, ale i ochoty ke změnám, odvahou je naplňovat a životaschopnosti pokračovat. Současná společnost totiž svou technologickou povahou mladé k přílišnému aktivismu nenutí, resp. jeho podoba tak, jak je historicky a sociálně chápeme je zcela odlišná a příliš sofistikovaná, že mladí si svůj „aktivismus“ odbývají odlišnými způsoby, a ne tak, jak je chápe např. generace jejich dědů a otců. Čili nezbude než opět mnohem důrazněji působit na vzdělanostní úroveň, a především míru jeho zprostředkování různým sociálním vrstvám.
Co se týká konfliktnosti prezidentova projevu, myslím, že „konflikt“, resp. svůj střet si v jeho projevu každý z politiků jistě najde. V logice právě zmíněné politiky jako střetu názorů, zájmů a potřeb, ideologie, chcete-li. V tom se mi však nechce hledat zápor ani klad. To je fakt, nezbytnost, protože jak chcete jiné vybízet k aktivitě, když nezaujmete, nevyprovokujete… A v tomto smyslu prezidentův projev zcela určitě zaujal.
