Článek
Vezmu květ, který zrovna leží na stole, přidám dva listy a najednou přede mnou není květina. Je tam malý človíček.
Nemá obličej. Nemá jméno. Nemá žádný plán.
A přesto vypadá, jako by se právě někam chystal.
Právě to mě na těchto květinových panáčcích baví.
Nejde o výtvarnou techniku, kterou by se člověk musel učit. Nepotřebujete speciální pomůcky, barvy ani výtvarný talent. Potřebujete jen pár přírodnin a hlavně chuť si chvíli hrát.
A možná ještě něco důležitějšího – umět se dívat.
Nejhezčí je, že nikdy nevzniknou dva stejní
Jeden květ má dlouhé okvětní lístky, jiný kulatý tvar. Jeden list vypadá jako sukně, druhý jako křídla. Stonek může být ruce, kořeny vlasy a drobný lístek klobouk.
Stačí něco přidat, otočit nebo posunout.
A najednou vznikne postava.
Někdy elegantní dáma, jindy podivný skřítek, tanečnice nebo někdo, kdo vypadá, že právě někam utíká.
Nejdřív jsem přitom žádnou postavu nevymýšlela. Vznikla až při skládání.
A právě to je na tom možná nejhezčí.
Nemusíte z nich nic vyrábět
Tyto postavičky nejsou určeny k tomu, aby nám vydržely roky.
Jejich kouzlo je právě v tom, že jsou pomíjivé.
Květina uschne. List zvadne. Panáček zmizí.
Zůstane po něm fotografie.
A možná i malá vzpomínka na chvíli, jste se na pár minut jen dívali na květinu a přemýšleli, co by z ní mohlo vzniknout.
Zkuste to s dětmi
„Vyrobte panáčka z květin.“
„Najděte v přírodě postavu.“
Který list budou ruce?
Co bude hlava?
Je ten květ sukně, vlasy, nebo obrovský klobouk?
Je postava veselá, smutná, ospalá nebo právě někam běží?
A můžete ji nakonec vyfotografovat.
Možná právě proto mě květinoví panáčci baví.
Nevznikli proto, že bych potřebovala vyrobit nějakou dekoraci.
Vznikli proto, že mě jednoduše baví.
Baví mě vzít něco obyčejného a podívat se na to jinak.
A tak jestli dnes někde na stole, zahradě nebo louce uvidíte květ, který už pomalu ztrácí svou krásu, zkuste se na něj ještě jednou podívat.
Možná v něm není jen květina.
Možná tam čeká někdo úplně jiný.
