Článek
Kolo bylo opravdu staré. Ještě na něm jezdil jeho strejda, kterému je dnes čtyřiatřicet. Venda ho začal trochu obrušovat, něco na něm upravoval a my jsme si mysleli, že si ho prostě dá dohromady a začne jezdit.
Jenže po čtyřech dnech nám poslal fotografii.
Na kole byl výfuk. Nádrž. Dráty. Ovládání na řídítkách a další součástky.
Na první pohled to vypadalo jako docela povedená recese. Jako když si někdo z kola udělá motorku jen proto, aby pobavil okolí.
Dnes jsme k nim přijeli a já se Vendy ptám:
„Vendo, já myslela, že to máš jen jako recesi. Že to tam máš přidělané jen tak a normálně budeš šlapat.“
Podíval se na mě úplně klidně.
„Ne, babi. To funguje.“
A ono to opravdu fungovalo.
„A kolik tě to stálo?“
„Asi dva tisíce.“
„Dva tisíce?!“
Dcera se smála:
„No jo. On si kvůli tomu skoro rozprodal pokojíček.“
Venda si celý projekt vymyslel sám. Nastudoval si, co potřebuje, objednal součástky, přemýšlel, jak je poskládat, a postupně svoje staré kolo přestavoval.
Dokonce musel plánovat, kdy bude doma, aby mohl převzít objednané součástky. Celé prázdniny totiž někde cestují.
A když jsme se s dědou začali vyptávat dál, zjistili jsme, že si nastudoval také podmínky, za kterých se s takto upraveným kolem může jezdit.
Tady jsme samozřejmě zbystřili.
Protože jedna věc je něco vlastnoručně postavit a druhá věc je vědět, jestli, kde a za jakých podmínek s tím člověk může vyjet na silnici.
U podobných přestaveb přitom záleží na konkrétních parametrech motoru a celého vozidla. Není tedy možné jen podle fotografie říct, že každé takové motokolo má automaticky stejný právní režim.
A právě tohle je možná důležitá součást celého příběhu.
Pak jsme začali řešit benzín.
„Já si pojedu pro benzín,“ oznámil Venda.
Děda mu vysvětlil, jaký benzín potřebuje.
A já se zeptala:
„A máš ho do čeho vzít?“
„Jo. Vezmu si PETku.“
„To nemůžeš.“
„A proč, babi?“
Najednou jsme zjistili, že i když si čtrnáctiletý kluk dokázal sám naplánovat celý projekt, sehnat peníze, objednat součástky, poskládat motorkolo a nastudovat si spoustu informací o jeho provozu, jednu úplně základní věc prostě nevěděl.
Benzín se do PET lahve opravdu nenatankuje.
A právě v tu chvíli jsem si říkala, že možná přesně takhle vypadají kompetence v reálném životě.
Ne jako kolonky, které si odškrtneme ve škole.
Ale jako zvědavost, vlastní nápad, chuť něco dokázat, schopnost hledat informace, něco si naplánovat, sehnat si peníze, objednat součástky, něco sestavit a zjistit, proč to funguje nebo nefunguje.
A také zjistit, co ještě nevím.
Protože právě to je možná jedna z nejdůležitějších věcí, které se člověk učí.
Často přemýšlíme, jak děti motivovat, aby něco vyráběly, tvořily, plánovaly nebo se samy zajímaly o nějakou věc.
Jenže možná někdy stačí nechat je přijít s vlastním nápadem.
I když nám dospělým připadá trochu šílený.
Venda si neřekl:
Teď si vytvořím projekt, na kterém si procvičím plánování, technické myšlení, práci s informacemi a hospodaření s penězi.
Prostě chtěl udělat z dědova starého kola něco, co bude jezdit.
A cestou se toho naučil překvapivě hodně.
Samozřejmě potřebuje dospělého, který mu řekne, co je bezpečné a co už ne. A právě tady podle mě podpora dětí neznamená udělat všechno za ně.
Někdy znamená stát vedle nich a říct:
Tohle zkus. Tohle si zjisti. Tady pozor. Tohle už bezpečné není.
A někdy také:
Ne, benzín opravdu nepatří do PETky.
Takže možná právě takové děti bychom měli v jejich nápadech podporovat.
I když jsou někdy trochu šílené.
I když si kvůli nim skoro rozprodají pokojíček.
A i když z dědova starého bicyklu vznikne motorkolo.
Protože když dítě dostane prostor něco skutečně vytvořit, najednou vidíme, kolik toho umí.
A zároveň úplně přesně vidíme, kde se ještě může něco naučit.
A mimochodem – jsem moc ráda, že náš skoro čtrnáctiletý vnuk vyrůstá zdravě.
Jen si nejsem úplně jistá, jestli jsme si pod pojmem „zdravě“ představovali zrovna motorkolo z dědova starého bicyklu.
