Článek
Někdy člověk zachrání starou věc jen proto, že mu jí je líto. A až po letech zjistí, že její příběh je mnohem zajímavější, než si dokázal představit. Přesně tak to bylo s jedním křeslem, které jsem našla vedle kontejneru.
Všechno začalo u kontejneru
2011 byl v naší ulici přistaven kontejner. Šla jsem kolem něj, byl zaplněný a křeslo leželo na chodníku. Asi ho jeho majitel nedokázal hodit na hromadu. Což bylo pro mě štěstí. Ale vlastně nejen pro mě, ale i pro vás. Proč pro vás, se dozvíte na konci příběhu.
„Pepíno, přivez mi to křeslo od kontejneru, je to to hloupé.“
„Nepřivezu, ses zbláznila, další bordel.“
A odjel někam autem.
Překonala jsem stud, vzala kolečko a přivezla si na něm křeslo.
Nechala jsem ho schválně provokativně uprostřed zahrady a čekala, co bude. Pepíno přijel, vytřeštil oči a povídá:
„Já ti ho chtěl přivést a ono tam už nebylo, tak jsem si říkal, že se to vyřešilo samo. A ty ho máš na zahradě.“
A začal se smát.
Mohlo pocházet ze zámku?
Měla jsem v živé paměti, jak náš kronikář pan Filip vyprávěl, jak se náš vinořský zámek za dob minulých rozkradl. Lidé ho vzali útokem a jen velký obraz, který neprošel dveřmi, tam prý zůstal.
Napadlo mě proto, zda by křeslo nemohlo pocházet právě ze zámku. Ještě když náš kronikář žil, hledali jsme podle fotografií, zda by tam mohlo patřit.
Byla to doba, kdy jsem neměla fotící telefon. Mám pocit, že se ještě v ČR neprodávaly, nebo to byla vzácnost. A tak jsem tenkrát na malý foťák fotila, jak křeslo rozebírám, a vy můžete tyto fotografie nyní sledovat.
Co skrývalo pod čalouněním
První vrstva byl tygrovaný potah. Bylo jasné, že není původní. Odkrývala jsem jednotlivé vrstvy a těšilo mě prožívat skutečnost, že něčí ruce někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století křeslo vyrobily.
Vypracované vrstvy sena a slámy byly poskládány tak, aby se na něm dobře sedělo i opíralo.
V minulosti jsem se dostala k některým historickým postupům a technologiím, a tak když jsem v senu našla uhlíky a porcelánové knoflíky, představovala jsem si, jak se seno sušilo na prastaré podlaze a vše, co na ni spadlo, bylo zameteno do útrob tohoto křesla.
Nález, který mě překvapil
A co bylo opravdu adrenalinové? Když jsem uvnitř našla noviny.
Píše se v nich, že časopis Lotos ve čtvrtek slaví 25. výročí od svého založení. Rok založení jsem podle Wikipedie dohledala jako 1851.
Je tedy velmi pravděpodobné, že křeslo pochází přibližně z roku 1876.
Druhý život starého křesla
Křeslo nemělo jednu nohu a opěradlo se rozpadalo, takže můj taťka, který je truhlář, mi křeslo opravil.
Mnoho let jsem ho měla doma jako dekoraci a říkala si, že ho nechám očalounit. Nikdy se tak ale nestalo.
Nedávno jsme se přestěhovali a křeslo se nikam nevejde. A než aby bylo schované před zraky lidí, zvolila jsem jinou možnost.
Zeptala jsem se kamaráda, který se nedávno stal majitelem Barokního zámku Poláky, jestli chce moji myšlenku dotáhnout do konce a zda by křeslo nemohlo najít místo právě na jeho zámku.
V červenci roku 2024 jsme tedy křeslo předali majiteli zámku Poláky, Milošovi Dempírovi.
A právě proto jsem na začátku říkala, že to nebylo štěstí jen pro mě. Díky tomu, že křeslo neskončilo v kontejneru, může dnes dál vyprávět svůj příběh i dalším lidem.
