Článek
Čeká nás cesta na Ukrajinu.
Do kufru auta balíme zvláštní kombinaci věcí. Vedle zimních bund leží plavky, protože v horách člověk nikdy neví. A samozřejmě nechybí ani zásoba náhradních dílů a vybavení pro naše Moskviče, kdyby si některý z veteránů během cesty postavil hlavu. Technickou část výpravy tradičně drží pod kontrolou Pepíno.
Každá posádka vyráží z jiného kouta republiky, ale všechny cesty se nakonec protínají na nakládací rampě autovlaku v pražské Michli.
A právě tam naše výprava doopravdy začíná.
Mezi auty čekajícími na vagony na mě najednou vykoukli kamarádi s narozeninovými dárky. Přiznám se, že mě to zaskočilo. Oslava narozenin na nádražním perónu nebyla ve scénáři.
Všude kolem rachot vagónů, vůně benzínu, staré Moskviče připravené na dlouhou cestu a mezi tím parta lidí, která se těší, až zase společně vyrazí někam daleko.
Protože nakládka aut měla přesný čas, dort musel chvíli počkat. Dohodli jsme se tedy, že oslava bude pokračovat později v nočním kupé.
A tak se krátce po odjezdu otevřela přepážka mezi kupé a vznikla improvizovaná narozeninová oslava na kolejích. Dort se porcoval za zvuku kol mířících na východ, nechybělo pivo ani nekonečné debaty o tom, co nás vlastně čeká.
Každý to očekávání vstřebával trochu po svém.
Někdo řešil auta.
Někdo trasu.
A někdo jen mlčky pozoroval ubíhající světla za oknem.
Autovlakem jezdíme rádi už několik let, ale letos je něco jinak. Možná právě proto, že tentokrát nekončíme na Slovensku ani v horách, ale pokračujeme dál směrem na Ukrajinu.
Samotná cesta autovlakem je malým dobrodružstvím ještě před začátkem celé expedice.
Vozy se nakládají na speciální vagony a posádky pokračují ve spacích kupé. Z Prahy do Košic jede vlak přes noc téměř jedenáct hodin a během cesty projede Pardubicemi, Olomoucí, Ostravou i slovenskou Žilinou a Popradem.
Kvůli rekonstrukci pražského železničního uzlu se dnes nakládá v Praze-Michli. Pro nás to byla novinka, protože dřív jsme vyráželi z hlavního nádraží.
Když člověk stojí večer na rampě mezi starými auty připoutanými k vagónům, začne mu pomalu docházet, že cesta už vlastně začala. Ne až za hranicemi. Ale právě tady.
Na nádraží. S dortem v ruce, vůní benzínu ve vzduchu a s pocitem, že nás čeká něco, na co budeme ještě dlouho vzpomínat. Ostatně jako vždy.
Pokračování příště.
