Článek
Člověk nad tím přemýšlí jinak než při běžné dovolené. Neřešíte jen trasu nebo počasí, ale i to, jestli je rozumné vydat se autem do země, kde stále probíhá válka. A jestli to celé není risk nejen pro nás, ale i pro naše veterány.
Měli jsme respekt.
Přesto jsme chtěli Ukrajinu vidět na vlastní oči.
Pro mě měla tahle cesta ještě osobnější rozměr. Syn si vzal dívku z Ukrajiny a já si čím dál víc uvědomuji, jak rozdílné jsou světy.
Po noční cestě autovlakem jsme ráno dorazili do Košic. Následovala vykládka aut a první skutečný pocit, že teď už opravdu vyrážíme směrem na Ukrajinu.
Ještě předtím jsme ale projeli Kysakem. Místem, které nám pokaždé připomene jednu starou historku.
Před lety jsme tam totiž zažili evakuaci vlaku kvůli nahlášené bombě.
A tak měl letos Martin připravené malé šampaňské s tím, že pokud Kysak projedeme bez komplikací, bude se slavit.
Projeli jsme.
Takže krátce po ránu proběhl malý přípitek přímo na cestě. Nic velkého, jen spontánní radost z toho, že naše výprava zatím pokračuje přesně tak, jak má.
Vyrazili jsme do Mukačeva.
V místní facebookové skupině se objevil příspěvek o tom, že do města přijeli Češi se starými Moskviči. A reakce lidí byly neuvěřitelně milé.
Psali nám, že mají radost, že jsme přijeli.
Člověk přijíždí do země, o které doma neustále slyší hlavně v souvislosti s válkou. Jenže první silný zážitek nakonec nebyl strach ani napětí.
Byli to lidé. Úplně obyčejná lidská vstřícnost. Naše Moskviče budily pozornost a úsměvy a lidé nám mávali.
Mapa dnešní cesty
Válka je tu samozřejmě cítit. To člověk vnímá stále.
