Článek
Dnes je 13. ledna 2025 a jsou to na den přesně 3 roky, co jsem ve 13 hodin usednul na pohodlný gauč v jedné z místností psychologické a psychiatrické kliniky. O tom, jak jsem se rozhodoval a odhodlával k tomuto kroku dlouhé měsíce jsem psal v jednom z minulých článků. Nyní ale zkusím popsat své pocity, které jsem měl během tohoto prvního sezení, ve kterém šlo v podstatě jen o to, abych si zanalyzoval svou životní situaci a vedoucí kliniky, se kterou jsem mluvil měla jistotu, že mi doporučila vhodnou terapeutku. Samotná ambulantní léčba mé závislosti na alkoholu totiž započala až následující den, takže šlo spíše o takovou vstupní konzultaci, než terapii. Byl to ale naprosto zásadní moment v mém životě.
Stačí první slovo a hodina je málo
Nyní navštěvuji terapie pravidelně, dokonce jsem už měl tu čest potkat více úžasných terapeutů a tak je to pro mě už taková součást mého života. Když jsem ale stál poprvé před klinikou a absolutně netušil, co po mně budou chtít a co budu říkat, nebylo to vůbec snadné. Dnes se nad tím musím vlastně jen pousmát – nad tím, jak málo stačí, aby se kolečka uzdravení dala do pohybu. A o to víc mě mrzí, když vidím kolem sebe lidi, kteří se potácí ve tmě a odmítají udělat ten první krok. Teď ale zpět k mému prvnímu sezení.
Tu situaci, kdy mám někomu cizímu říct o svých nejniternějších pocitech, jsem si přehrával v hlavě snad tisíckrát. Jakmile už sedíte tváří v tvář člověku, kterého vidíte poprvé v životě a chtěli byste říct něco o sobě, nevíte jak začít. S prvním slovem to ale začne všechno padat a najednou se vám začíná zobrazovat jasnější vize, jak v rozhovoru pokračovat a co všechno máte na srdci. Začne se to nabalovat a najednou zjistíte, že hodinka utekla jako nic a vy jste stále na začátku toho, co byste všechno chtěli říct. Je to jako byste v sobě dusili roky něco, co vás trápí a najednou můžete spustit. A nejde snad ani o to, že byste to někomu předtím neřekli, ale najednou ve vás vzplane jakási naděje a zároveň cítíte i špetku hrdosti, že jste pro sebe konečně udělali něco, co má smysl. Že jste překonali ten strach a šli jste do toho navzdory všem obavám a studu. Bohužel se to většinou stane teprve až když se člověk dostane na samé dno, ale tak to zkrátka bývá a asi je to i potřeba. S odstupem času to můžu jen potvrdit a jsem za to vlastně i rád.
Jste to vy, o koho tady jde
Asi po dvou letech moje terapeutka změnila působiště a tak jsem zkusil jinou, kterou mi na klinice doporučili. Byla taky fajn, ale nějak jsem to prostě necítil. Víte, terapeut je člověk, se kterým sdílíte své pocity, své myšlenky i zážitky a proto byste se měli cítit jako doma a že jste na správném místě. Každý potřebuje jiný přístup a proto je důležité, abyste si vybrali správně. Znám člověka, co našel svého teraputa až na 10. pokus. Nestyďte se říct, že vám někdo nesedí, nebo že jste si to představovali jinak. Buďte otevření, od toho tam přece jste. Je to vaše volba a proto se nenechte případně odradit, protože jinak vlastně celá terapie ztrácí smysl. Vemte si, jak je těžké v dnešní době najít dobrého zubaře nebo třeba automechanika. A ve světě tak křehkém, jako je naše duše, je to ještě mnohem citlivější a náročnější. Takže pokud máte z terapií pocit, že se vám tam nechce, nebo se tam necítíte v bezpečí a komfortně, něco je špatně a ihned to řešte. Zapomeňte na myšlenky typu: „Je mi to blbý“, nebo „Přece to nezruším, když už to má v kalendáři“. Tím samozřejmě nikoho nenabádám, abyste náhle rušili své termíny terapií, když nemáte v ten den náladu, ale jen se snažím podtrhnout důležitost vašich pocitů během rozhovorů a taky správný výběr. Prostě a jednoduše buďte upřímní, hlavně k sobě. Jste to totiž vy, o koho tady jde především!
