Článek
Proč jsem se rozhodl psát, mluvit a zveřejňovat informace o svém alkoholismu? Těch důvodů je více a vzhledem k tomu, že se neustále setkávám s otázkou, kde beru odvahu mluvit o něčem, za co by se jiný styděl, jsem se rozhodl, že k tomu něco napíšu.
Něco uvnitř mi říká, že je to správně
Znáte takový ten pocit, kdy jednoduše víte, že děláte něco správně? Nebo že jste na správném místě? Nejde to popsat, ale je to velmi silný pocit, kdy se cítíte komfortně a vnímáte to každým kouskem duše. To stejné mám s odhalováním své cesty uzdravení z tohoto neústupného démona. Prostě cítím, že to tak má být a vlastně už od začátku, kdy jsem začal abstinovat jsem měl nutkání o tom mluvit. Ne že bych to všem říkal na potkání, ale vždy, když se mě někdo na něco zeptal, vůbec mi to nebylo nepříjemné, naopak jsem měl pocit, že můžu předat těžce vypracovanou zkušenost. Navíc si myslím, že je potřeba o ničivé síle alkoholu mluvit více a více, zvlášť v naší společnosti.
Podpora a motivace druhým
Když jsem začínal s řešením své závislosti, dal bych cokoliv za to, abych měl někoho na blízku, kdo by mi z vlastní zkušenosti mohl poradit, pomoct, nebo jen být oporou. Nejdřív jsem se v tom ztrácel úplně sám, pak mi byla oporou manželka, pro kterou to byl šok, protože jsem svoji závislost dokázal dokonale utajovat. Následně byli na blízku mí úžasní terapeuti a pak se k tomu připojila skupina anonymních alkoholiků, kde jsem poznal hned několik úžasných lidí. A teprve tam jsem pochopil, že mluvit o závislosti s lidmi, kteří si to zažili je úplně o něčem jiném. Proto jsem se rozhodl, že chci pomáhat ostatním. Absolvoval jsem akreditované kurzy Peer Konzultanta, tedy člověka, který pomáhá a je oporou dalším na základě svých vlastních zkušeností s konkrétním problémem. Chci v tom pokračovat, a proto mám v plánu se i nadále vzdělávat různými kurzy, či vstřebáváním hlubších informací z odborné literatury.
A teď se vrátím k nadpisu této kapitoly, a to je to, že mám skutečně pocit, že i kdyby to mělo pomoci jednomu člověku, stojí mi to za to! Vymanit se ze spárů závislosti totiž není jen tak. Je to cesta plná utrpení a proher a často končí tím nejtragičtějším scénářem. Proto pokud mám ve svém okolí někoho, koho bych mohl alespoň trošku navést na správnou cestu, udělám to rád.
Sdílení jako součást mého uzdravení
Jak jistě víte, závislost se nedá úplně vyléčit, nedá se vyoperovat a nedá se ani odinstalovat. Proto každý závislý člověk, který úspěšně abstinuje od čehokoliv na sobě musí neustále pracovat. Často si lidé myslí, že když projdou léčbou, je vše vyřešeno. Ale je to právě jen začátek, léčba nás jen naučí, jak s tím pracovat. Ta skutečná práce na sobě samých teprve začíná. Dokonce jsou i takoví jedinci, kteří si myslí, že si můžou po pobytu v léčebně v klidu dát pivko s přáteli. Však jedno neuškodí, že? Omyl! Neustále musíme navštěvovat skupinové terapie, absolvovat doléčovací pobyty, nebo chodit na individuální terapie. Závislost je totiž tak neuvěřitelně křehká, že nikdy nevíme, kdy nás opět dostane, a proto se tomu musíme neustále věnovat. Já si třeba nedávno myslel, že jsem si naprosto jistý, než jsem si dal kapky proti kašli, ve kterých je alkohol. Mozek mi okamžitě nastartoval do starého módu a začal si žádat alkohol tak intenzivně, že jsem měl co dělat, abych to ustál. Tím chci říct, že můžete i roky abstinovat a pak vás může jakákoliv maličkost totálně zlomit a jste opět na začátku.
Psaní a sdílení mého příběhu závislosti a následné léčby je pro mě totiž určitá forma terapie. Když píši články, nebo s někým sdílím své příběhy z dob aktivní závislosti, dostávám se zpět do bodu, kdy jsem byl na dně, a to mi pomáhá udržet si nový život. Tím neustálým připomínáním svého démona si totiž aktivuji negativní motivaci, která mě od alkoholu drží v bezpečné vzdálenosti. Funguje to a myslím, že to funguje i většině závislých abstinentů.
Pár slov na závěr
Toto jsou tři nejzásadnější důvody, proč jsem se rozhodl „jít s kůží na trh“. I když to není vždy příjemné, zvlášť, když se občas setkám s lidmi, kteří to zlehčují a dělají si z toho srandu. Ale nemám jim to za zlé, protože skutečná bezmoc závislosti se nedá popsat, nedá se přenést a díky za všechny, kteří se ji vyhnuli. Musím ale říct, že se z 99 procent setkávám spíše s podporou a hezkými reakcemi, za což všem neskutečně děkuji! A to je vlastně takový další motor, který mi pomáhá jít stále vpřed!
