Článek
Jenže moderní člověk nečeká na spásu shůry a na demografickou krizi našel vlastní, poněkud svéráznou odpověď. Rozhodl se, že záchranu rodu vyřeší tím, že si pořídí psa. Pes už totiž dávno není hlídač u boudy, ale stal se z něj plnohodnotný, byť mírně chlupatý (nebo naopak zcela holý), potomek. Fenomén „fur babies“ jede na plné obrátky a my se s hrdostí řítíme do populační propasti, zatímco láskyplně tlačíme kočárky… s jezevčíky.
Když se podíváte do jakéhokoli dnešního parku, uvidíte, že výběr plemene naprosto přesně kopíruje to, jaký typ dítěte si moderní rodič touží pořídit. Zkusme si tu dojemnou iluzi trochu rozebrat.
Začíná to čivavou, což je model „Věčný kojenec“. Kdo si pořídí čivavu, touží po tvorovi, kterého může doživotně nosit v klokance na hrudi a oblékat do pletených svetříků. Čivava váží jako podprůměrný novorozenec, neustále se klepe a vyžaduje stoprocentní, neustálou pozornost. Z hlediska demografie je tu ovšem drobný háček – z tohoto kojence nikdy nevyroste inženýr, co by odváděl daně. Místo toho do něj zahučí vaše životní úspory za prémiovou psí kardiologii.
Pokud se cítíte na náročnější výchovu, je tu americký bezsrstý teriér. To je naprostý ekvivalent „přecitlivělého dítěte s alergií na celý svět“. Jako rodič se z vás okamžitě stává úzkostlivá matka-vrtulník. Musíte pečlivě hlídat, aby se ten váš nahý andílek na sluníčku nespálil, v zimě nenastydl a běda, jak potřebujete do hromadné dopravy náhubek. To pak trávíte hodiny na internetu hledáním speciálního lehoučkého košíku z BioThanu, aby si chudáček náhodou neodřel jemnou kůžičku. Hýčkáte si ho sice víc než prvorozeného syna, ale ruku na srdce, tenhle drobek vám na důchod nepřispěje ani zlámanou grešlí.
Pak tu máme francouzského buldočka. To je typické astmatické dítě s trvalou omluvenkou z tělocviku. Nechcete o víkendech běhat po horách s krosnou? Ideální volba! Jeho největší sportovní výkon je přesun z vyhřátého gauče k misce a v noci chrápe s takovou rezonancí, že se třesou okenní tabulky. Finance vynaložené na operace zkráceného měkkého patra sice hezky roztáčejí kola veterinární ekonomiky, ale státní rozpočet z toho neuvidí vůbec nic.
A nesmíme zapomenout na huskyho – dramatického puberťáka. Neumí sice třísknout dveřmi dětského pokoje a křičet, že mu nerozumíte, ale zato to dokáže naprosto přesně vyjádřit hysterickým jódlováním ve tři ráno. Navíc vám při každé nedovřené brance demonstrativně uteče z domova.
Je to vlastně celkem dojemné. Vyměnili jsme dětské plínky za biologicky rozložitelné sáčky na exkrementy a oslavy prvních narozenin za dorty z prémiového mletého hovězího. Prožíváme s našimi čtyřnohými dětmi všechny radosti i strasti rodičovství, aniž bychom museli chodit na třídní schůzky a řešit, že potomek propadá z chemie.
Jenže matematika je neúprosná a nakonec dožene nás všechny. Demografická křivka se totiž chlupama a dokonce ani tou nejjemnější psí kůží zkrátka vycpat nedá. Až budeme za pár dekád všichni sedět v pečovatelském domě a upřeně hypnotizovat dveře v naději, že nám někdo přijde vyměnit infuzi nebo aspoň přinést noviny, náš milovaný maltézák to fakt nebude. Psi nestaví dálnice, neoperují kyčelní klouby a jejich příspěvek k HDP spočívá čistě ve spotřebě pískacích hraček a dentálních tyčinek.
Můžeme jim říkat „synáčku“ nebo „holčičko“ od rána do večera, můžeme jim kupovat ortopedické pelíšky s paměťovou pěnou, ale evoluci a průběžný důchodový systém zkrátka neoklameme. Ani kdybychom to po sobě v parku sebelépe uklidili.
