Článek
Rok 1995. Žák Pepíček zapomene domácí úkol. Učitelka, ještě neproškolená kontinuální profesní přípravou (čti DVPP) k hyperkorektnosti a vybavená neochvějnou vírou, že škola je kovárna charakteru, nikoli pětihvězdičkový emoční wellness, upozorní rodiče, že prostě neudělal úkol. Doma ho čeká klasický výchovný tribunál: pohlavek s kinetickou energií zdravého rozumu, preventivní exkomunikace od televize a jasná zpráva, že činy mají tvrdé následky. Pepíček si úkol dopíše. Zjistí totiž, že svět není softwarový update, který se dá donekonečna odkládat, a že odolnost se buduje nevyhnutelným nárazem do zdi reality, nikoli objímáním plyšového polštáře s nápisem „jsi jedinečný“.
Rok 2026. Úplně stejný scénář. Pepíček opět zapomene. Tentokrát se však nekoná poznámka v žákovské, ale spouští se ekosystém toxické empatie a byrokratické hysterie. Učitelka se ještě nadechne k hodnocení, ale algoritmus Bakalářů se rozbliká jak vánoční stromeček na tripu a zdvořile ji varuje, že ignoruje chlapcův well-being. Asistent pedagoga s pohotovostí záchranáře okamžitě sepisuje hlášení: Pepíček byl ráno neurotický, protože mu v misce chyběla fair-trade bezlepková kaše, což fatálně rozkolísalo jeho čakry a schopnost soustředit se na tak toxickou a utlačovatelskou aktivitu, jakou je psaní. Školní psycholog neprodleně diagnostikuje „syndrom posttraumatického stresu z linkovaného papíru“ a nařídí, aby se veškeré úkoly sublimovaly do relaxačních omalovánek. Nic přece nestimuluje frontální kortex budoucího lídra lépe než vybarvování jednorožců místo zlomků.
Rodič, který s úderem zvonku najíždí svým dvoutunovým SUV s aerodynamikou cihly přímo na přechod pro chodce (protože jeho ego má vlastní gravitační pole a čas je cennější než dopravní předpisy), se nenechá zahanbit. Spouští kobercový nálet stížností. Najímá právníka, alarmuje Českou školní inspekci a volá do televize, že učitelka brutálně pošlapala Pepíčkovo „biostimulační tempo“ a nevratně mu zdevastovala sebevědomí. Ředitel, který si připadá spíš jako hromosvod v epicentru stupidity než jako pedagogický lídr, tráví čtyři hodiny na mediační schůzce. Když po sepsání třicetistránkového protokolu marně pátrá v paměti, jestli ještě vůbec řídí školu nebo jen oddělení krizového managementu pro přecitlivělé, s úlevou si podepíše žádost o důchod.
Co se tedy změnilo? Ze školy, která měla děti připravit na nevyzpytatelnou džungli života, se stal gigantický zametač s radlicí obalenou v molitanu, který dětem pečlivě odklízí z cesty i to nejmenší zrnko prachu. Kde dříve platilo „udělej to, nebo poneseš důsledky“, dnes skandujeme „máme pro tebe diagnostiku, asistentku a úlevy, aby ses s důsledky nikdy nemusel potkat“. Zranitelnost se dnes nosí jako VIP karta do klubu nedotknutelných.
Osobní odpovědnost potupně vyklidila pole kolektivnímu lovu na čarodějnice: ideálně na kohokoliv v systému, kdo se opovážil vyžadovat výkon.
Dříve se dítě učilo, že svět venku kouše a je třeba si vypěstovat hroší kůži. Dnes se učí, že svět je nepřátelský konstrukt a vinná je ta zlá paní za katedrou, co ještě věří v pracovní návyky. Výsledek? Generace skleníkových květinek, které sice umí ve třech jazycích odrecitovat svá práva a popsat své úzkosti, ale zhroutí se z křivého pohledu. A ředitelé, kteří místo vzdělávání národa jen donekonečna hasí mediální požáry a koordinují terapeutické seance.
Pokrok nezastavíš. Jen je trochu k pláči, že v tomhle případě vypadá jako sofistikovaná kapitulace zabalená do duhové vlajky well-beingu.
Pepíček z roku 1995 si napsal úkol a stal se z něj dospělý člověk.
Pepíček z roku 2026 dostane omalovánku, mediátora a doživotní návod, jak svou vlastní neschopnost elegantně hodit na systém.
Grok Imagine
