Článek
Pokud se současná vládní situace dá s trochou nadsázky (či bez ní) nazvat „zběsilostí“, pak by logickou rolí opozice mělo být nabídnutí záchranného kruhu v podobě klidu, kompetence a jasného plánu. Chápu, že to mnohdy nejde. Průzkumy veřejného mínění ale mluví naprosto jasně: lidé nechtějí platit z daní jen profesionální potížisty, chtějí vidět skutečnou a funkční politickou alternativu. Místo toho nám ale opozice servíruje nekonečný seriál trucování a politické prázdnoty. Spletla si totiž roli stínové vlády s kroužkem uražených batolat, kterým někdo vzal oblíbenou hračku.
Navíc přiznejme si to narovinu – samotná anketa agentury NMS operující s průměrnými známkami typu 3,53 je vlastně beznadějně zastaralá a metodicky pochybná. Každý dnešní osvícený pedagog nebo reformátor školství vám přece potvrdí, že známkovat čísly je přežitek, který jen traumatizuje a brzdí rozvoj osobnosti. Když dnes hodnotíte komplexní „kompetenční rámce“ (ať už u nezbedného žáka třetí třídy nebo u poslance, co se právě ve flanelce z trucu přilepil k řečnickému pultíku), jedinou přípustnou cestou je moderní, citlivé a formativní slovní hodnocení. Nechceme přece, aby se nám opozice z těch trojek a čtyřek psychicky hroutila!
Pojďme si tedy výsledky onoho průzkumu přeložit z hrubého a necitlivého jazyka čísel do moderního formátu. Takhle vypadá formativní vysvědčení opozice:
grok
Slovní vysvědčení opozice (Školní rok: Neustálá kampaň)
- Blokování a obstrukce: Prospěl s vyznamenáním (a záchvatem hyperaktivity). Zlatá medaile v disciplíně „lehnu si na koleje a nebudu se hýbat“. Opozice zde prokazuje nebývalý talent dělat přesně to, co od ní 70 % lidí nečeká a nechce, s takovou vervou, jako by na tom závisel osud galaxie. Kdyby se energie věnovaná pultíkovým maratonům dala napojit na síť, máme po energetické krizi.
- Příprava vlastních řešení: hluboké zamyšlení hraničící s kómatem. Opozice mistrně ovládla umění neviditelnosti. Místo psaní smysluplných zákonů nebo vizí se zdá, že hlavním politickým programem je sedět v koutě, mračit se a čekat, až se vláda znemožní úplně sama.
- Podpora dobrých vládních nápadů: Těžká alergická reakce. Funguje zde dokonalý autoimunitní systém. Jakmile má vláda návrh, který by nedejbože mohl lidem pomoci, opoziční organismus okamžitě spustí obrannou reakci a návrh z principu poplive. I kdyby vláda navrhla zákon, že voda je mokrá, opozice zablokuje pultík a bude dvanáct hodin číst z encyklopedie o tom, že za určitých podmínek může být i ve formě ledu, takže vláda lže.
- Odhalování korupce a kontrola moci: Inspektor Clouseau na dovolené. Ačkoliv je po této dovednosti gigantická společenská poptávka, opozice k ní přistupuje s razancí slepecké hole s vypnutou GPS. Většinou si kauz všimnou novináři, pak se o nich týden baví lidé v hospodách, a teprve poté opozice hrdinně svolá tiskovku, kde oznámí, že je situací „hluboce znepokojena“.
Proč tahle sestava není alternativou ke stávající „zběsilosti“?
Analytička to v textu nazvala „pastí“, ale přesnější slovo by bylo politická bezhlavost. Zde jsou hlavní důvody, proč s tímto přístupem opozice nepředstavuje záchranný člun, ale jen děravou bóji:
- Lidé nechtějí volit brzdu, chtějí jiný volant. Pokud je současné vládnutí vnímáno jako „zběsilost“ (chaos, zmatky, přešlapy), lidé v krizi přirozeně hledají klid, kompetenci a jasný plán. Opozice ale žádný plán bohužel nenabízí. Nabízí jen hluk, křik a zataženou ruční brzdu. Křičet na řidiče autobusu, že jede špatně, je sice hezké, ale dokud neřeknete, kudy byste jeli vy, nikdo vás za volant nepustí.
- Identita postavená na negaci. Když je celá vaše existence definována větou „My nejsme oni“, je to zoufale málo. Volič si nakonec řekne: „Dobře, vy nejste oni. Ale kdo teda sakra jste?“ Reaktivní politika znamená, že opozice neurčuje témata; nechává vládu diktovat hřiště a sama jen běhá za míčem a křičí, že je faul.
- Taktika trucovitého teenagera: Odmítání úplně všeho z principu (i toho, co by zemi objektivně prospělo) působí na dospělé voliče dětinsky. Volič ví, že ne všechno, co vláda udělá, je čisté zlo. Pokud opozice nedokáže uznat dobrý krok a nepodpoří ho (jak by podle průzkumu chtělo 83 % lidí!), ztrácí punc státníků a stává se z ní jen spolek naštvaných křiklounů.
Zkrátka a dobře: Dokud opozice nepochopí, že křičet „Takhle ne!“ není to samé jako říct „Takhle ano!“, zůstane pro voliče jen otravným komárem v místnosti: sice si ho všimnete, ale dům mu spravovat nesvěříte.
Děkuji ale za docela příznačnou analýzu právě Novinkám. Je to první krok k tomu, aby opozice začala konečně fungovat tak, jak by si lidé přáli. A samozřejmě vnímám i tu nepřekonatelnou většinu marastmilovníků, kteří je přehlasují.
Děkuji Novinkám za výbornou analýzu a smysluplný článek.
