Článek
Jak usrkávat kapučíno na trůnu ublíženosti
Jenže v dnešním světě, kde se i příprava ovesného latté může stát arénou lidských práv, vznikl úplně nový, vysoce specializovaný druh „odolnosti“. Je to nepronikatelná imunita vůči představě, že by svět nebyl jen morálním bojištěm a že bychom za své životní karamboly mohli zčásti my sami.
Zakopl jsem o rantl sprchového koutu a ukopl si palec. Obyčejný smrtelník jako já sprostě zakleje, promasíruje si palec, otře krev, nechá si strhnout nehet a příště si dá větší pozor. Člověk obdařený chronickou morální superioritou ale v nárazu nevidí vlastní nepozornost. Vidí v něm strukturální selhání instalatéra, cynismus smějící se manželky a nepřímý důkaz, že vesmír cíleně útočí na jeho výjimečnou duši. Každé drobné zakolísání: od chybného e-mailu přes odložený termín porady až po věcnou kritiku od kolegy se v jeho vnímání okamžitě překlopí do monumentálního dramatu o páchané křivdě.
Nejde o žádný výstřelek moderní doby. Genetický základ tohoto sebeklamu pozoroval už Friedrich Nietzsche. Ve svých úvahách o ressentimentu popsal geniální trik lidské mysli: když člověk nemá sílu čelit realitě nebo vlastní slabosti, jednoduše ze své pasivity a ublíženosti udělá nejvyšší morální ctnost a z okolního světa arcizloducha.
Moderní psychologie mu dala za pravdu. Izraelská sociální psycholožka Ziva Kunda ukázala, jak funguje motivované uvažování. Náš mozek v něm nefunguje jako spravedlivý soudce, ale jako velmi drahý advokát: ohýbá fakta, přehlíží souvislosti a překrucuje události tak dlouho, dokud mu nevyleze jediný možný závěr: „Já jsem oběť, tudíž jsem v právu.“
K tomu si přimyslete jev morálního licencování (moral licensing), jak ho popsali Benoît Monin a Dale Miller. Člověk si veřejným přihlášením se ke správným hodnotám koupí vnitřní odpustek. Získává tím dojem, že jeho morální konto je nevyčerpatelné, a automaticky nabude pocitu, že je imunní vůči vlastním chybám. Sociologové Bradley Campbell a Jason Manning ve své knize The Rise of Victimhood Culture přesně popisují, jak se v takovém prostředí ze statusu ublíženého stává nejcennější společenská hodnota. Cítím se lepší než ostatní, protože vidím nespravedlnosti, které ti druzí, necitliví a slepí, přehlížejí.
Filosofové Justin Tosi a Brandon Warmke k tomu dodávají pojem moral grandstanding. Je to v podstatě veřejný sport: postavit se na virtuální stupně vítězů, vzít do ruky megafon a předstírat hluboké morální rozhořčení, aby si okolí všimlo naší ušlechtilosti. Je to neuvěřitelně pohodlné. Nemusíte se totiž sami sebe ptát, jestli jste ten projekt nepokazili jednoduše proto, že jste se na něj vykašlali nebo neumíte zacházet s tabulkovým procesorem. Kdeže: vy jste byli obětováni!
Jenže jak ve své knize Rozmazlovaná mysl připomínají Jonathan Haidt a Greg Lukianoff, lidská psychika funguje na principu antifragility, který do vědeckého světa vnesl Nassim Nicholas Taleb.
Psychika je jako sval nebo kosti: potřebuje mikrotraumata, odpor a nepohodlí, aby zpevněla. Pokud ji neustále balíte do bublinkové fólie, chráníte ji před každým odlišným názorem a krmíte ji pohádkou o vlastní dokonalosti, zakrní.
Výsledkem pak není síla, ale křehká skleněná struktura, která se sesype při prvním závanu opozičního větru.
Skutečná, nefalšovaná resilience je přitom docela tichá, má smysl pro humor a nepotřebuje k tomu tiskové mluvčí. Spočívá v schopnosti unést čtyři základní, nesmírně osvobozující pravdy:
- Že když se něco nepovede, v drtivé většině případů za to může naše vlastní nepozornost, lenost nebo obyčejný omyl.
- Že svět k nám není nepřátelský, ale v 99 % případů prostě jen naprosto lhostejný.
- Že kolega s jiným názorem není vyslanec temných sil, ale prostě jen myslící bytost, která kouká z jiného okna.
- A že ne každá osobní nepohoda je důkazem systémového spiknutí.
Sběratelé nespravedlností pěstují pozoruhodnou imunitu: jsou dokonale odolní vůči realitě. Jenže stavět svou identitu na tom, že jsem věčnou obětí zlého světa, je tragická past. Je to jako hrát šachy a při každé ztrátě pěšce obvinit soupeře z podvodu.
Dříve či později totiž přijde životní rána, která nemá žádného konkrétního viníka, žádné publikum a nedá se za ni získat ani jediný lajk na síti. A přesně ve chvíli, kdy potkáte obyčejnou, čirou bolest bez možnosti se nad ni povznést, se ukáže, že ten naleštěný trůn morální převahy je vlastně jen velmi studená a opuštěná židle.
