Článek
Jak jedna školka s IČO hrdinně bránila hrad i podzámčí
Představa je to vskutku romantická, hodná nejlepších tradic českého národního obrození: vesnice je sice klinicky mrtvá, ale uprostřed té pustiny stojí Mateřská škola Sluníčko. Kolem ní nefunkční trosky civilizace.
Konzum zavřel před deseti lety, takže pro rohlíky se jezdí do pětadvacet kilometrů vzdáleného Kauflandu. Pošta byla zrušena v rámci minulé vlny úspor, tudíž pro doporučený dopis se putuje přes tři okresy. Obecní úřad byl sloučen, takže nejbližší živý úředník se vyskytuje v pásmu mírného klimatického pokroku daleko za obzorem. Autobus tudy projíždí jednou denně, a to ještě jen tehdy, když řidič mine odbočku na hlavní silnici.
Mladá rodina žijící v této postapokalyptické idyle logicky denně řeší těžké existenciální otázky. „Miláčku,“ říká muž své ženě, když se zrovna pokoušejí ve stodole vlastnoručně umlít mouku na večeři, „sice nemáme kde koupit plínky, k doktorovi jedeme hodinu autem, pošťáka jsme neviděli od minulé prezidentské volby a naše auto má kvůli stavu zdejších silnic permanentně zničenou nápravu… ale dokud má naše místní jednotřídní školka samostatné IČO a vlastní paní ředitelku, nikam se nestěhujeme! Tady zapustíme kořeny!“
Protože přesně takhle to funguje. Právní subjektivita mateřinky je totiž prokazatelně tím jediným tmelem, který drží moderní rodinu na venkově. Jakmile by se nedejbože stalo, že by paní ředitelka musela posílat účetní výkazy do vedlejšího města, nastal by okamžitý exodus. Rodiče by zahodili lopaty, zapálili své domy a utíkali by v panice do městských aglomerací, protože žít v obci, kde školku administrativně vede někdo z vedlejší spádové oblasti, je zkrátka lidsky nedůstojné.
Zachraňme tedy autonomní školky! Kašleme na to, že v obci není práce, infrastruktura, obchody ani lékařská péče. Dokud v bývalé kočárkárně sedí žena s kulatým razítkem a titulem „ředitelka MŠ“, venkov žije a vzkvétá. A až ty poslední tři děti v obci odrostou a odejdou na základku do města, kam je rodiče stejně budou muset každý den složitě vozit, paní ředitelka tu zůstane. Osamocená, hrdá, s nezávislým rozpočtem a stostránkovým arzenálem formulářů.
Protože zachraňovat venkov od konce byl vždycky náš národní sport. Že už spadly střecha i obvodové zdi? Nevadí, hlavně že držíme pozici u vchodových dveří!
Trosky civilizace, chleba z padesáti kilometrů a doktor na telefonu z minulého století.
Naše vesnice už sice nemá poštu, obchod ani starostu, ale politická opozice má jasno: dokud v bývalé kočárkárně sedí paní ředitelka s vlastním kulatým razítkem, venkov je zachráněn!
