Ubohé školství 2 - angličtina

Zatímco Nizozemsko rok co rok suverénně obsazuje první příčku v žebříčku znalosti angličtiny EF English Proficiency Index (EF EPI), Česká republika se v něm pohybuje sice stabilně, ale s výrazným odstupem. Podle posledních dat se Česko umísťuje kolem 26.–27. místa na světě, což jej v rámci Evropy řadí do skupiny zemí s „vysokou znalostí“ angličtiny, avšak hluboko za nizozemskou, skandinávskou či rakouskou špičkou.

Není to žádná jazyková tragédie: Češi rozhodně nepatří mezi národy, které by s angličtinou zápasily nejvíc, ale přetrvávající odstup má své hluboké historické a kulturní kořeny.

Dva fenomény zde vystupují obzvlášť zřetelně: dědictví povinné ruštiny a ostrá generační propast. K nim se přidávají systémové a mentální faktory, z nichž některé lze překonat a jiné nikoli.

Proč právě ruština znamenala takový zlom

Kořeny současného stavu sahají do února 1948, kdy se Československo ocitlo v geopolitickém sevření východního bloku. Angličtina, do té doby běžně vyučovaná a vnímaná jako brána k západní kultuře, vědě a obchodu, byla z veřejného prostoru systematicky vytlačována. Její místo zaujala ruština, zavedená plošně a povinně na všech stupních škol, od základní až po vysokou. Celé generace Čechů tak strávily stovky hodin biflováním azbuky, ruských pádů a frází o budovatelských úspěších Sovětského svazu. Motivace k učení byla mizivá, ne-li přímo negativní: ruština byla jazykem okupační armády a vnucené ideologie. Výsledkem nebyla valná znalost ruštiny, většina lidí si z ní odnesla jen základní fráze a trpký pocit ztraceného času, ale především desítky let, po které angličtina ležela ladem. I když a to přiznávám sám na sobě, ruštině i po těch letech totálního nepoužívání rozumím, a nedělá mi to až takový problém. Zdá se, že systém výuky jazyka, se značným propojením s celou společností, vedl prostě k vytvoření základů znalosti cizího jazyka. A to je možná ten největší problém celého současného systému cizího jazyka u nás. K tomu se ale vrátím za chvilku.

Mozky celé populace byly po formativní roky utvářeny kontaktem se slovanským jazykem, který je angličtině strukturálně vzdálený, a hlavně odčerpával mentální kapacitu, jež mohla být věnována jazykům západním. Když se po sametové revoluci v roce 1989 hranice otevřely, ocitli se dospělí Češi v jazykové pasti: anglicky neuměli téměř vůbec a chyběla jim jakákoli učební rutina.

Generační propast jako dva odlišné jazykové světy

Právě zde se rodí onen výrazný generační předěl, který je v české společnosti patrný na každém kroku. Lidé, kteří prožili mládí a střední věk před rokem 1989, dnes tedy generace padesátníků a starších, tvoří skupinu, v níž je aktivní znalost angličtiny spíše výjimkou než pravidlem. Pokud se s angličtinou setkali, bylo to často formou pasivní a nesystematické aktivity: poslech rádia Svobodná Evropa, občasný kontakt se zahraničním turistou, poslech rockových desek, jejichž textům rozuměli jen napůl, nebo pozdní pokusy o večerní jazykové kurzy v dospělosti. Naproti tomu generace narozené po roce 1980 a zejména mileniálové a mladší, vyrůstaly již v úplně jiném světě. Angličtina se pro ně stala prvním cizím jazykem již na základní škole a zaplavila éter prostřednictvím hudby, internetu, sociálních sítí a streamovacích platforem. Mladí Češi dnes běžně cestují, studují v zahraničí, pracují v mezinárodních firmách a konzumují obsah v angličtině zcela přirozeně.

Rozdíl mezi dvacetiletým studentem a jeho šedesátiletým rodičem tak v mnoha rodinách připomíná dva odlišné jazykové světy. Na úřadech, v nemocnicích či na pracovištích se tento předěl projevuje zcela konkrétně: mladší zaměstnanci suplují tlumočníky, starší kolegové se mezinárodním jednáním vyhýbají.

Další faktory, které brzdí dohánění špičky

Kromě historické zátěže existuje několik dalších důvodů, proč Česko přes veškeré zlepšování stále nedosahuje úrovně Nizozemska, a přiznejme si, že ho brzo rozhodně nedoženeme.

Prvním je chybějící kontinuita ve vzdělávání. Po roce 1989 bylo nutné celý systém výuky jazyků postavit prakticky od nuly – chyběli kvalifikovaní učitelé, metodika i učebnice. Ačkoli se situace za poslední tři dekády radikálně zlepšila, dodnes v některých školách přetrvává důraz na gramatická cvičení a testy spíše než na živou komunikaci. Starší učitelé, sami formovaní ve výuce ruštiny, někdy postrádají jistotu v mluveném projevu a přirozenou výslovnost. Druhým faktorem je stále rozšířená praxe dabingu. Zahraniční filmy a seriály se v České televizi i na komerčních stanicích standardně vysílají s českým dabingem, který sice chrání češtinu a poskytuje divácký komfort, ale zároveň okrádá populaci o stovky hodin ročně přirozeného kontaktu s mluvenou angličtinou. Nizozemci či Skandinávci díky titulkům slyší originální výslovnost, intonaci a idiomatiku od dětství denně, a tento rozdíl se za léta nasčítá do obrovské výhody.

Třetím faktorem je mentální bariéra. Zatímco Nizozemec bez rozpaků „risikuje“ konverzaci v angličtině i s chybami, Čech má tendenci být k vlastnímu projevu kritičtější, bojí se zesměšnění a raději mlčí, dokud si není jistý. Tento rys, posílený školním důrazem na bezchybnost, je v přímém protikladu k nizozemské pragmatičnosti a otevřenosti.

Čtvrtým faktorem a možná jedním z těch nejdůležitějších je kulturní prostředí: Schiphol versus moravská vesnice
Zásadní roli hraje samotné prostředí, v němž lidé žijí. Představme si na jedné straně nizozemský uzel Schiphol letiště, které je samo o sobě malým městem, kde angličtina slouží jako univerzální pracovní jazyk, a kde se člověk za den setká s více národnostmi než kolik jich potká obyvatel malého města za celý život. V takovém prostředí je angličtina přirozenou nutností; slyšíte ji v obchodech, kavárnách, na ulici i doma, pokud váš soused pochází z druhého konce světa. Naproti tomu v tradiční moravské vesnici, vzdálené od velkých měst, může být angličtina exotickým zvukem, který zazní jen výjimečně, když přijede zahraniční turista, když škola pořádá projektový den nebo když si vnučka pouští písničky na YouTube. Tady si lidé pohodlně vystačí s češtinou, a to nejen v běžném životě, ale i v zaměstnání. Na rozdíl od Nizozemska, kde i řidič autobusu v provinčním městě musí často přepnout do angličtiny, ve většině českých regionů mimo Prahu, Brno a několik dalších metropolí angličtinu k životu zkrátka nepotřebujete.

Tento ostrý rozdíl mezi globálním a lokálním prostředím vytváří dvourychlostní realitu: městští mladí profesionálové jsou s angličtinou v denním kontaktu a jejich úroveň strmě stoupá, zatímco pro značnou část populace zůstává angličtina abstraktním školním předmětem, který po ukončení studia vyšumí do ztracena.

Právě tato územní nerovnoměrnost, která v Nizozemsku kvůli velikosti země a její ekonomické struktuře prakticky neexistuje, výrazně snižuje celostátní průměr České republiky.

Co lze pro zlepšení udělat

Navzdory těmto handicapům existuje mnoho cest, jak českou úroveň angličtiny dále zvyšovat, a velká část z nich se již přirozeně děje. Nejmocnější změnou prochází mladá generace sama: dnešní teenageři tráví hodiny sledováním anglicky mluvících youtuberů, streamerů a influencerů, hrají online hry v mezinárodních týmech a poslouchají podcasty v originále. Tento spontánní ponor do jazyka nemá v minulosti obdoby a jeho efekt je znát. Školy mohou tuto vlnu podpořit tím, že se ještě výrazněji odkloní od biflování gramatických tabulek směrem ke konverzaci, diskusím a projektové výuce vedené v angličtině – a kde je to možné, zapojit rodilé mluvčí.

Firmy mohou vytvářet mezinárodní pracovní prostředí, kde je angličtina běžným komunikačním nástrojem, nikoli jen výhodou v životopise. Pro dospělé a starší generace existuje široká nabídka jazykových kurzů, aplikací a online lektorů; klíčové je zde překonat stud a začít angličtinu aktivně používat, třeba i s chybami. Programy jako Erasmus+ umožňují studentům i učitelům získat přímou zkušenost se životem v zahraničí, což má na jazykové sebevědomí zásadní vliv. Každý jednotlivec může svůj kontakt s angličtinou rozšířit drobnými změnami: přepnout si jazyk v telefonu, sledovat filmy s titulky místo dabingu, číst zprávy na anglicky psaných serverech.

Co systémově změnit nelze

Existují však limity, které žádná reforma ani snaha nepřekoná, a je poctivé si je přiznat. Prvním a nejtrvalejším limitem je jazyková vzdálenost. Čeština je západoslovanský jazyk a s germánskou angličtinou sdílí jen minimum slovní zásoby a zcela odlišnou gramatickou logiku od časů přes členy až po slovosled. Nizozemec se učí anglicky v podstatě jako dialekt svého vlastního jazyka, zatímco Čech musí vybudovat celý nový jazykový systém. Tuto biologickou danost žádná metoda neodstraní. Druhým limitem je geopolitická a demografická realita. Nizozemsko je malá pobřežní země s pětisetletou tradicí námořního obchodu, která byla vždy odkázána na komunikaci s cizinci. Česko je vnitrozemský stát se středně velkým trhem, na němž si lidé v mnoha profesích a regionech vystačí výhradně s mateřštinou. Nikdy zde nevznikne takový každodenní tlak na používání angličtiny jako v Rotterdamu. Třetím a nejsmutnějším limitem jsou čas a nevratnost historie. Čtyřicet let povinné ruštiny nelze vymazat. Generaci, která jazykově dospívala v době normalizace, už nikdo plošně anglicky nenaučí, mozková plasticita se s věkem snižuje a životní návyky se mění jen obtížně. Tuto propast může zacelit jedině přirozená generační obměna, a to je proces, který potrvá ještě několik desetiletí.

Shrneme-li to, česká cesta k angličtině je příběhem přerušeného vývoje, postupného dohánění a smíření se s vlastními limity. Poválečný import ruštiny zanechal stopu v podobě jedné či dvou generací, pro něž angličtina zůstala cizí nejen jazykově, ale i mentálně. Mladí Češi dnes mluví anglicky nesrovnatelně lépe než jejich rodiče a v mnoha ohledech se již blíží západoevropskému standardu, a právě v tom spočívá hlavní důvod k optimismu. Nizozemská suverenita je pro Česko spíše inspirativním majákem než reálně dosažitelnou metou, a to z důvodů, které přesahují možnosti školských reforem či individuálního úsilí. A možná právě v tom spočívá zralost pohledu na vlastní jazykovou situaci: nesrovnávat se úzkostlivě s těmi, kdo startovali z úplně jiné pozice, ale vážit si ušlé cesty a dál trpělivě pracovat na tom, co ovlivnit můžeme – otevřeností, motivací a odvahou mluvit. Otázkou k pousmání zůstává průnik anglikanismů do běžného jazyka, který v některých ohledech zase znamená, že zapomínáme na svou historickou tradici a ochranu mateřského jazyka.

Vím já vůbec, co chci?