Změna musí přijít v zadání, nikoli v nástroji

Školní úkoly bez nervů. Už jen titulek je velmi nešťastnou a hloupou zkratkou.

Rozdíl mezi uváděnými nástroji pro školní praxi je stejně zásadní jako debata, jestli se má nesmyslný úkol přepisovat modrým nebo černým perem.

Povrchnost podobných textů spočívá v tom, že fetišizují technologický obal a přitom vesele ignorují prohnilý obsah, který už desítky let produkuje generace žáků schopných jen kopírovat a přepisovat.

Celé jádro problému se dá vytesat do kamene jedinou větou: změna musí přijít v zadání, nikoli v nástroji.

Když učitel zadá „vypracuj výtah z Babičky“, je úplně jedno, jestli k tomu žák použije ohmatanou čítanku z roku 1990, nebo nejnovější jazykový model z Kalifornie. Výsledkem je v obou případech mrtvý text, který nikomu nic nedá a který by zvládl i průměrně inteligentní papoušek.

Změna nástroje bez změny pedagogického myšlení je jen obyčejnou digitalizací lenosti na obou stranách katedry.

Za téměř třicet let ve vedení školy jsem viděl, jak se do tříd valí jedna spásná vlna za druhou: od hučících empécéček přes interaktivní tabule až po tablety a teď AI. Pokaždé se psaly podobně jásavé články plné prázdných frází. A pokaždé to narazilo na tutéž betonovou zeď sborovny: pokud se dál rozdávají referáty a pracovní listy, které stačí tupě zkopírovat, mohly by se žákům rovnou rozdávat hliněné tabulky a klidně by se mohli učit klínopis. Však jsem se jich v době interaktivních tabulí napsal taky dost.

Autorka operuje s naivní, téměř dojemnou iluzí, že stačí dětem vnutit „hodnou“ aplikaci, která jim nedá výsledek hned, a ony se radostně vrhnou do seberozvoje. Jenže puberťák nehledá osvícení. Hledá zkratku. Pokud algoritmus sfoukne domácí úkol dřív, než si pedagog v kabinetu stihne uvařit kávu, není rozbitý algoritmus. Je rozbitý ten úkol. A je rozbitý systém, který takové úkoly vůbec zadává a ještě se pak tváří překvapeně, že je AI plní lépe a rychleji než průměrný student.

Dokud systém nepochopí, že AI tu není proto, aby chrlila texty, ale aby donutila žáky ty texty kriticky rozebírat, hledat v nich halucinace a trénovat argumentaci, budeme dál číst tyhle lifestylové PR ódy. Umělá inteligence české školství ve skutečnosti nezachraňuje. Jen mu nastavuje neúprosné zrcadlo, ve kterém je naplno vidět, jak zoufale prázdné, formální a intelektuálně sterilní to tradiční zadávání úkolů celou dobu bylo.

A teď k tomu, co by mělo být obsahem. Ostře a bez obalu.

Stačí přestat předstírat, že smyslem vzdělání je produkce textů, které by zvládl průměrný středoškolák i před sto lety. Místo „napiš výtah“ musí přijít „najdi v generovaném textu tři místa, kde model lže, a zdůvodni proč“. Místo „vypracuj referát o industriální revoluci“ musí přijít „vezmi tři různé AI výstupy na totéž téma, porovnej jejich faktické chyby, argumentační slabiny a skryté předpoklady a pak napiš vlastní text, který ty chyby opraví a ty slabiny překoná“. Místo „vyřeš příklady“ musí přijít „nech AI vyřešit sadu příkladů, najdi všechny chyby v postupu, vysvětli, proč je model udělal, a teprve potom navrhnout vlastní řešení, které je odolnější vůči podobným selháním“.

To ještě nestačí. Skutečný obsah, hodný doby, ve které žijeme, musí jít dál. Žák se musí naučit nebát se otevřít blog slovutného autora, třeba blog: toho, kterého všichni citují, kterého média hladí po srsti a kterého systém automaticky považuje za autoritu a najít v něm tvrzení, která jsou fikcí a lží. Tvrzení, která na první pohled vypadají solidně právě proto, že autor píše povrchně, sebevědomě a v módním tónu. Tvrzení, která při podrobnější analýze neobstojí. To už není úkol pro vteřinu. To už není „práce s textem“ z učebnice. To je úkol hodný občanské přípravy dnešní doby.

Žák musí umět:

To není „kritické myšlení“ jako módní fráze. To je trénink na svět, ve kterém se lži šíří rychleji než pravda a ve kterém slovutní autoři často slouží spíš jako brand než jako zdroj poznání.

Kdo tohle neumí, zůstane navždy spotřebitelem hotových názorů – ať už je generuje AI, nebo „respektovaný“ bloger.

Současná praxe je přesný opak. Učitelé dál zadávají úkoly, jejichž jediným kritériem úspěchu je, že text „vypadá jako úkol“. Délka, formální struktura, pár citací.

Žádný požadavek na vlastní myšlenku, na detekci chyby, na obhajobu stanoviska proti protiargumentu, natož na odvahu zpochybnit slovutného autora. A pak se diví, že žáci používají AI. Samozřejmě že ji používají. Systém jim jasně signalizuje, že obsah je sekundární a forma primární.

AI je v tomhle ohledu jen poctivější než učitel: dodá formu okamžitě a bez předstírání, že za ní něco stojí.

Ostře řečeno: dokud bude hlavním výstupem školní práce text, který se dá zkontrolovat za dvě minuty a ohodnotit podle toho, jestli „má úvod, stať a závěr“, bude AI vždycky vítězit.

A bude vítězit právem.

Protože takový úkol si nezaslouží nic jiného než automatické řešení. A dokud se žák nebude muset naučit rozpitvat i texty těch, kteří se tváří jako autority, zůstane škola jen továrnou na poslušné konzumenty hotových pravd: ať už je generuje model nebo slavný autor, jehož povrchnost se maskuje sebevědomím.

Co tedy má být obsahem? Náročné, nepohodlné, nekompromisní myšlení. Zadání, která nelze splnit bez vlastní intelektuální práce a bez odvahy zpochybnit i to, co systém automaticky respektuje. Úkoly, u kterých AI i „uznávaný“ blog slouží jako surovina, ne jako hotový výrobek. Úkoly, které vyžadují, aby žák identifikoval lži, halucinace i elegantně zabalené fikce – a pak je nahradil něčím, co obstojí.

To je obsah, který má smysl. Všechno ostatní je jen drahá hra na modernizaci, při které se staré prázdné formy balí do nového softwaru a staré intelektuální lenosti se dává nový lesk.

A kdo to nechápe, ať dál počítá, jestli je lepší ChatGPT, Gemini nebo Photomath či dokonce Sciobot.

My ostatní se můžeme věnovat tomu, co skutečně rozhoduje: co žákům vůbec zadáváme – a jestli je učíme myslet, nebo jen poslušně generovat.