Článek
Chceme někomu napsat. Vlastně je to jednoduché, stačilo by pár slov. Jenže ještě než zprávu odešleme, už přemýšlíme, co si ten člověk pomyslí. Jestli ho nebudeme obtěžovat. Jestli vůbec odpoví. A co když odpoví jen ze slušnosti?
Za chvíli už máme pocit, že bude lepší nepsat. Ten druhý přitom ještě ani nedostal možnost něco říct.
Celý rozhovor jsme zvládli sami. Včetně odmítnutí.
Podobně si dokážeme rozmluvit spoustu věcí. Ozvat se kvůli práci, která nás zaujala. Jet někam, kam nás to táhne. Říct nahlas, co potřebujeme.
Vždycky se najde důvod. Teď toho máme hodně. Ještě nejsme připravení. Nejdřív bychom měli něco dokončit, víc umět, mít větší jistotu. Pak to bude jiné.
Jenže i to „pak“ nás může zastihnout úplně stejně nepřipravené.
Jen o něco starší.
Sama jsem chtěla odejít z manželství, ale bála jsem se rozbít rodinu. I když už nefungovala. Bála jsem se, že dětem vezmu otce, přestože se na něj už tehdy nedalo jako na tátu a manžela spolehnout. Že to sama nezvládnu. Že mi děti budou můj odchod jednou vyčítat.
Až několik let po rozvodu, při terapii a práci na sobě, mi postupně docházelo, jak moc jsem se bála selhání. Starost o děti byla skutečná. Ale byla v ní i moje nedůvěra v sebe.
Když dnes přemýšlím o strachu, napadá mě, kolik pozornosti věnujeme tomu, co by se mohlo stát po změně. Co všechno můžeme pokazit. O co můžeme přijít. A jak málo se někdy ptáme, co s námi dělá to, v čem zůstáváme.
To už známe. Víme, co nás tam bolí, co nám chybí, s čím zase večer usneme. Ale aspoň nás to nepřekvapí.
A tak někdy chceme jiný život, jen se bojíme udělat něco jinak.
Někdy stačí obyčejné pozvání mezi lidi, které neznáme. Odmítneme ho s tím, že si potřebujeme odpočinout. Možnosti, že by nám tam mohlo být dobře, jsme přitom sotva dali prostor.
Když nás napadne, že by něco mohlo dopadnout dobře, jsme opatrní. Nechceme být přece naivní. Ale vlastní katastrofické představě často věříme bez většího zkoumání. Jako by byla rozumnější jen proto, že je nepříjemná.
Přitom ani ona není jistota.
Sama jsem někoho neoslovila ze strachu z odmítnutí. Někam jsem nejela, protože jsem si nevěřila. Nevím, jak by to dopadlo.
Nikdy jsem se to nedozvěděla.
Časem si tak můžeme začít plést to, na co jsme si netroufli, s tím, jací jsme.
Tohle není pro mě. Na to nemám.
Možná. Ale možná jsme si jen kdysi netroufli a od té doby už své rozhodnutí nepřezkoumali. Zvykli jsme si na něj. A spolu s ním i na trochu menší výběr toho, co si v životě dovolíme.
Když jsem se stěhovala s dětmi na Island, bála jsem se taky. Přesto jsem se tomu nějak odevzdala a šla do toho.
Neměla jsem nejdřív vyřešený strach a potom teprve život. Obojí se dělo současně.
Možná právě tak pro mě vypadá odvaha. Pořád se bojím, ale už nepotřebuju předem znát odpověď na všechno.
Na větě „ono to nějak dopadne“ je něco, co se mi líbí. Není v ní slíbené, že všechno půjde hladce. Je v ní ale místo i pro možnost, že si poradíme. Že něco zjistíme cestou. Že se nám může stát i něco dobrého, co jsme si předem vůbec neuměli představit.
Samozřejmě jsou situace, ve kterých má opatrnost své místo. A jsou chvíle, kdy opravdu nemáme sílu, peníze nebo podmínky něco změnit. Jen bych nerada každé svoje zaváhání automaticky považovala za důkaz, že mám zůstat tam, kde jsem.
Chceme šťastný život. Ale když si dovolíme jen to, u čeho se nemusíme bát, můžeme odkládat i věci, které by nám udělaly radost.
Opravdu to nechci, nebo si nevěřím, že bych to zvládla?
